Když se svět rozpadne: Příběh Aleny po dvaceti letech manželství

„Odcházím. Zamiloval jsem se do někoho jiného.“

Ta slova mi pořád znějí v uších. Janek stál v předsíni s kufrem v ruce, oči sklopené, jako by se styděl. Já seděla na pohovce v našem obýváku, kde jsme ještě před týdnem plánovali letní dovolenou na Lipně. Všechno se rozpadlo během jedné věty. Syn byl u kamaráda, v bytě bylo ticho, které mě dusilo.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Hodiny? Minuty? Všechno se slilo do jedné šedé mlhy. Neplakala jsem. Byla jsem uvnitř prázdná, jako bych zmrzla. V hlavě mi běžely obrazy: naše svatba v kostele na Malé Straně, první společný byt na Jižáku, hádky kvůli penězům, smích u stolu, když syn poprvé řekl „mami“.

Z myšlenek mě vytrhl zvonek. Mechanicky jsem šla ke dveřím. Za nimi stála Jana – moje tchyně. Nikdy jsme si nebyly extra blízké. Byla to ta typická česká tchyně: vždycky měla připomínky k vaření, k výchově, k úklidu. Teď ale stála na chodbě s taškou plnou koláčů a v očích měla slzy.

„Můžu dál?“ zeptala se tiše.

Jen jsem přikývla a pustila ji dovnitř. Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu. Jana položila ruku na mou a řekla: „Vím, co udělal. Je mi to líto. On je můj syn, ale tohle… tohle není správné.“

Poprvé za celý den jsem ucítila, že se mi derou slzy do očí. Ne kvůli Jankovi, ale kvůli tomu lidskému doteku, který jsem nečekala právě od ní.

„Vždycky jsem ti záviděla tvoji sílu,“ pokračovala Jana. „Já bych to nezvládla. Když mě opustil můj muž, byla jsem zlomená roky.“

„A co mám teď dělat?“ zašeptala jsem. „Všechno je pryč. Dům je na hypotéku, syn bude mít maturitu… Já už nejsem mladá.“

Jana se usmála smutně: „Nejsi sama. Já ti pomůžu.“

Ten večer jsme spolu seděly dlouho do noci. Poprvé jsme si povídaly jako dvě ženy, ne jako tchyně a snacha. Jana mi vyprávěla o svém rozvodu, o tom, jak ji okolí odsoudilo, jak musela začít od nuly. Najednou jsem v ní viděla spojence.

Další dny byly jako zlý sen. Janek si přišel pro věci, aniž by se mi podíval do očí. Syn Martin se vrátil domů a našel mě s Janou v kuchyni. „Kde je táta?“ zeptal se.

„Odešel,“ řekla jsem tiše.

Martin zbledl a rozběhl se do svého pokoje. Slyšela jsem bouchnutí dveří a jeho tichý pláč. Chtěla jsem za ním jít, obejmout ho, ale neměla jsem sílu.

Večer přišel Janek pro další kufr. Martin mu otevřel a vyštěkl: „Proč jsi to udělal? Máma ti nikdy nic neudělala!“

Janek mlčel. Pak jen zašeptal: „Promiň.“

Martin zabouchl dveře a já slyšela, jak v kuchyni rozbil hrnek.

Následující týdny byly plné ticha a napětí. Lidé v domě šeptali na chodbách. V práci jsem se snažila tvářit normálně, ale kolegyně Lenka mi jednou při obědě řekla: „Aleno, jestli potřebuješ přespat nebo si popovídat…“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Prokopském údolí. Tam jsem mohla křičet do větru a nikdo mě neslyšel. Přemýšlela jsem o všem – o tom, jestli jsem mohla něco udělat jinak, jestli jsem byla dost dobrá manželka.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Přijď ke mně na večeři.“

Seděly jsme u ní v paneláku na Žižkově a popíjely víno.

„Víš,“ začala Jana opatrně, „Janek… on už s tou ženou nebyl šťastný ani před rokem. Ale bál se odejít kvůli Martinovi.“

„A proč mi to neřekl?“

„Myslel si, že tě chrání.“

Zamrazilo mě. Celý rok žil vedle mě člověk, kterého jsem milovala – a on už byl duchem jinde.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – ne jako manželka nebo matka, ale jako Alena. Bylo to těžké a bolestivé.

Jednou večer přišel Martin za mnou do ložnice.

„Mami… já tě mám rád. Ale proč jsi pořád smutná?“

Objala jsem ho a poprvé od Jankova odchodu opravdu plakala.

Začaly jsme s Janou jezdit na výlety – do Kutné Hory, na Karlštejn. Smály jsme se tomu, jak nás lidi považují za matku a dceru na dovolené.

Jednou mi Jana řekla: „Víš, možná jsme obě musely přijít o muže, abychom našly samy sebe.“

Po půl roce mi Janek napsal SMS: „Můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v kavárně na Vinohradech.

„Aleno… omlouvám se za všechno,“ začal Janek nervózně.

„Už je pozdě,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem čekala.

„Chtěl bych být aspoň dobrým tátou pro Martina.“

Přikývla jsem: „To je tvoje povinnost.“

Když jsem odcházela z kavárny, cítila jsem zvláštní klid. Už jsem nebyla ta zlomená žena z prvního dne.

Dnes je to rok od chvíle, kdy Janek odešel. S Janou jsme blíž než kdy dřív – stala se mojí druhou mámou i nejlepší kamarádkou. Martin zvládl maturitu a začal studovat na ČVUT.

Někdy večer sedím sama u okna a přemýšlím: Proč musí člověk přijít o všechno, aby našel sám sebe? A kolik z nás žije ve vztazích jen ze zvyku? Co byste udělali vy na mém místě?