„Když Táta Odejít, Macecha Mě Vzala z Dětského Domova“: Vždy Si Budu Pamatovat Den, Kdy Se Můj Život Navždy Změnil

Když jsem byl dítě, můj život byl dokonalý. Byli jsme malá, ale šťastná rodina: já, moje máma Natálie a můj táta Antonín. Žili jsme v útulném domě v klidné čtvrti v Praze. Moje máma byla zdravotní sestra, vždy pečující a plná života, zatímco táta pracoval jako mechanik, jeho ruce byly vždy mastné, ale jeho srdce teplé. Pamatuji si smích, který naplňoval náš domov, vůni maminčina vaření a jak mě táta házel do vzduchu a chytal mě, což mi dávalo pocit, že mohu létat.

Ale život má způsob, jak měnit věci, když to nejméně čekáte. Jednoho dne máma onemocněla. Začalo to kašlem, který nechtěl odejít. Šla do nemocnice na testy a my jsme netrpělivě čekali na výsledky. Když přišly, náš svět se zhroutil. Máma měla rakovinu. Byla agresivní a pokročilá. Lékaři udělali vše, co mohli, ale nebylo to dost. Během několika měsíců byla pryč.

Táta už nikdy nebyl stejný. Snažil se být silný pro mě, ale viděl jsem bolest v jeho očích. Začal pít, aby otupil smutek. Zpočátku to bylo jen pivo nebo dvě po práci, ale brzy to bylo víc. Ztratil práci, protože nemohl přijít střízlivý. Účty se hromadily a lednice byla často prázdná. Chodil jsem do školy špinavý a hladový, moje oblečení bylo opotřebované a roztrhané.

Jednu noc si pamatuji velmi živě. Táta byl venku pít a přišel domů pozdě. Klopýtal dveřmi a při tom převrhl lampu. Seděl jsem u kuchyňského stolu a snažil se dělat domácí úkoly při slabém světle svíčky. Podíval se na mě s takovým smutkem a řekl: „Promiň, Karle. Je mi to tak líto.“ Pak omdlel na gauči.

Druhý den ráno někdo zaklepal na dveře. Byla to sociální péče o děti. Někdo ve škole si všiml mého stavu a nahlásil to. Ten den mě odvedli a umístili do dětského domova. Plakal jsem a prosil, abych mohl zůstat s tátou, ale bylo to marné.

Dětský domov byl chladný a neosobní. Byly tam další děti, každé s vlastním smutným příběhem. Pro personál jsme byli jen čísla, další ústa k nakrmení a postel k ustlání. Strašně jsem postrádal tátu a přemýšlel jsem, jestli mu také chybím.

O pár měsíců později mě navštívila žena jménem Magdaléna. Představila se jako moje macecha. Zřejmě se táta znovu oženil ve zoufalé snaze dát svůj život zpět do pořádku a přivést mě domů. Ale nevyšlo to tak. Magdaléna se na mě podívala a rozhodla se, že nezvládne odpovědnost vychovávat dítě jiné ženy.

A tak jsem zůstal v tom dětském domově, stárnul jsem, ale ne nutně moudřel. Naučil jsem se postarat se sám o sebe, nikomu nevěřit kromě sebe sama. Léta ubíhala a v 18 letech jsem opustil systém péče o děti. Do té doby byl táta dávno pryč, upil se k smrti.

Často přemýšlím o tom, co by mohlo být, kdyby máma žila nebo kdyby táta našel zdravější způsob, jak se vyrovnat se svým zármutkem. Ale život vám nedává druhé šance. Hrajete s kartami, které vám byly rozdány, a doufáte v to nejlepší.

Vždy si budu pamatovat den, kdy se můj život navždy změnil, když táta odešel a Magdaléna mě vzala z dětského domova. Nebyl to šťastný konec, ale je to můj příběh.