„Tvoje milenka volala a řekla mi, abych tě nechala jít“: Právě oslavili padesátku

Jana právě dopila ranní kávu, když zazvonil telefon. Podívala se na hodiny; bylo 10:30 dopoledne. Kdo by mohl volat v tuto hodinu? Zvedla sluchátko a přivítal ji váhavý, mladý hlas.

„Dobrý den, je to Jana?“

„Ano, to jsem já. Kdo volá?“

„Jmenuji se Eva. Potřebuji s vámi mluvit o něčem důležitém.“

Janina zvědavost byla vzbuzená. „Pokračujte.“

„Milujeme se. Prosím, nech ho jít!“

Janě se zastavilo srdce. Přesně věděla, o kom Eva mluví—o jejím manželovi Petrovi. Byli spolu třicet let a právě oslavili své padesáté narozeniny. Představa jiné ženy v jeho životě byla šokující a rozčilující.

„Věc se má tak, mladá dámo,“ začala Jana, její hlas byl klidný, ale chladný, „že jsem svého manžela nepřivázala k radiátoru ani ho nezamkla ve sklepě. Tak bojuj za svou lásku! Hezký den.“

S tím zavěsila telefon. Seděla tam chvíli a zpracovávala to, co se právě stalo. „To je poprvé,“ pomyslela si. „Ta drzost té holky.“

Petr měl brzy přijít domů na večeři a ona ho potřebovala konfrontovat. Strávila zbytek dne v omámení, přehrávajíc si rozhovor v hlavě. Jak dlouho to trvalo? Proč si nevšimla žádných znamení?

Když Petr večer prošel dveřmi, Jana byla připravená. Připravila jeho oblíbené jídlo—pečené kuře s bramborovou kaší a zelenými fazolkami—ale atmosféra byla všechno jen ne přívětivá.

„Petře, musíme si promluvit,“ řekla, když si sedl ke stolu.

„Jasně, co máš na srdci?“ odpověděl, netušíc o blížící se bouři.

„Dnes mi volala mladá žena jménem Eva.“

Petr zbledl. Přesně věděl, kdo Eva je.

„Řekla mi, že se milujete a požádala mě, abych tě nechala jít.“

Petr si hluboce povzdechl, neschopen jí pohlédnout do očí. „Jano, já… nechtěl jsem, abys to zjistila takhle.“

„Jak dlouho to trvá?“ požadovala odpověď.

„Asi šest měsíců,“ přiznal.

Jana pocítila vlnu hněvu a zrady. „Proč, Petře? Proč bys nám to udělal?“

„Nevím,“ řekl, jeho hlas se lámal. „Asi jsem hledal něco jiného, něco vzrušujícího.“

„Jiného? Vzrušujícího?“ Janin hlas byl plný pohrdání. „Vybudovali jsme spolu život, Petře. Třicet let manželství a ty to všechno zahodíš pro románek?“

„Není to jen románek,“ řekl tiše. „Myslím, že ji miluji.“

Jana měla pocit, jako by dostala ránu do břicha. Vstala od stolu, neschopná se na něj dál dívat.

„Vypadni,“ řekla, její hlas se třásl emocemi.

„Jano, prosím—“

„Vypadni!“ zakřičela.

Petr pomalu vstal a šel ke dveřím. Na chvíli se zastavil, jako by chtěl ještě něco říct, ale rozmyslel si to. Odešel beze slova.

Jana se zhroutila do židle, slzy jí stékaly po tváři. Nikdy se necítila tak sama ve svém životě. Muž, kterého milovala a kterému důvěřovala tři desetiletí, ji zradil tím nejhorším možným způsobem.

Když tam seděla v prázdném domě, uvědomila si, že pro ně nebude žádný šťastný konec. Jejich manželství bylo u konce a nebylo cesty zpět.