Můj syn rozbil naši rodinu – dokážu mu někdy odpustit?

„Jak jsi to mohl udělat, Tomáši? Jak jsi mohl odejít od Kláry a těch malých dětí?“ křičela jsem tehdy v kuchyni, zatímco se mi třásly ruce a slzy mi stékaly po tvářích. Tomáš stál naproti mně, ruce v kapsách, pohled upřený do země. „Mami, já… já už to takhle dál nemohl. S Klárou jsme si nerozuměli. Bylo to pro všechny lepší,“ šeptal. Ale já jsem v tu chvíli slyšela jen prázdné výmluvy.

Bylo to před pěti lety. Dvojčata byla tehdy sotva půlroční. Klára, moje snacha, byla vyčerpaná, ale nikdy si nestěžovala. Vždycky byla laskavá, trpělivá a Tomáše milovala. Když mi jednoho večera zavolala s pláčem, že Tomáš odešel a nechal ji samotnou s dětmi, měla jsem chuť ho proklít. V tu chvíli jsem cítila jen vztek a bezmoc.

Od té doby se všechno změnilo. Rodinné oslavy byly rozdělené na dvě části. Já jsem se snažila být oporou Kláře i dětem, ale zároveň jsem nedokázala přerušit kontakt s Tomášem. Je to přece můj syn. Jenže pokaždé, když jsem ho viděla s jeho novou partnerkou Lenkou – mladou, sebevědomou ženou, která se nikdy neobtěžovala ani mi podat ruku – cítila jsem bodavou bolest v srdci.

Moje manželství s Karlem tím taky utrpělo. Karel byl vždycky smířlivý typ. „Musíš to nechat být, Marie,“ říkal mi často. „Tomáš je dospělý, má právo na vlastní život.“ Ale já jsem nemohla. Každý pohled na Kláru a děti mi připomínal Tomášovu zradu.

Jednou večer jsem seděla s Klárou u stolu, děti už spaly. „Marie, nechci vás zatěžovat,“ začala opatrně, „ale někdy mám pocit, že už nemůžu dál.“ Podívala se na mě těma unavenýma očima a já cítila, jak se ve mně všechno svírá. „Klárko, ty nejsi sama,“ řekla jsem jí a objala ji. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ji mám ráda jako vlastní dceru.

Tomáš se mi mezitím vzdaloval čím dál víc. Volal jen občas, většinou když něco potřeboval. O dětech mluvil málo. Když přišel na návštěvu, vždycky spěchal zpátky za Lenkou. Jednou jsem se neudržela: „Tomáši, myslíš někdy na to, co jsi způsobil?“ Podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj neznala – byl v něm smutek i vzdor. „Mami, já vím, že jsem ti zklamal. Ale já taky potřebuju být šťastný.“

Jenže co je to za štěstí, které stojí na troskách rodiny? Tuhle otázku si kladu každý den.

Nejhorší jsou Vánoce. Dřív jsme byli všichni spolu – Tomáš s Klárou a dětmi, smích u stolu, společné pečení cukroví. Teď musím volit: buď být s Klárou a vnoučaty, nebo s Tomášem a jeho novou rodinou. Nikdy nejsme všichni pohromadě. Karel to řeší tak, že chodí na pivo s kamarády a doma je ticho.

Jednou jsem se pokusila uspořádat společný oběd. Pozvala jsem všechny – i Lenu. Klára souhlasila kvůli dětem, ale byla napjatá. Lena přišla pozdě a hned začala mluvit o své práci v reklamní agentuře a o tom, jak je těžké najít dneska dobré školky. Dvojčata seděla tiše u stolu a dívala se střídavě na tátu a na mě. Nakonec Klára vstala a odešla s dětmi domů dřív.

Po tom fiasku jsem si řekla, že už to nikdy neudělám.

Někdy mám pocit, že mě Tomáš nenávidí za to, že stojím při Kláře. Jindy mám výčitky svědomí – vždyť je to můj syn! Ale jak mám odpustit něco takového? Jak mám přijmout ženu, která rozbila naši rodinu?

Moje kamarádka Jana mi říká: „Marie, musíš se naučit žít pro sebe.“ Ale jak? Celý život jsem žila pro rodinu.

Nedávno mi Tomáš volal: „Mami, Lena čeká dítě.“ V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Měla bych mít radost? Nebo cítit zradu ještě silněji?

Každý den se ptám sama sebe: Jsem špatná matka? Měla bych Tomášovi odpustit? Nebo mám právo cítit bolest a hněv?

Možná mi poradíte vy: Dá se vůbec něco takového odpustit? Nebo je lepší žít s tím navždy?