„Mezi dvěma mlýnskými kameny: Martinova loajalita k matce nás rozděluje“

Martin a já jsme spolu tři roky. Když jsme se poprvé setkali, přitahovala mě jeho laskavost a způsob, jakým mě vždy dokázal rozesmát. Ale jak náš vztah rostl, rostla i přítomnost jeho matky, Evy, v našich životech. Zpočátku jsem si myslela, že je to milé, jak jsou si blízcí. Ale teď mám pocit, že neustále soutěžím o jeho pozornost a loajalitu.

Eva je síla, se kterou je třeba počítat. Je to ten typ ženy, která dokáže ovládnout místnost pouhým pohledem. Martin je její jediné dítě a vždy byla k němu velmi ochranitelská. Nazývá ho „svou oporou a důvěrníkem“ a on se zdá, že si tuto roli užívá. Říká jí všechno—každou hádku, každé rozhodnutí, každý intimní detail našeho života. Je to, jako by byla třetí osobou v našem vztahu, vždy tam, vždy sledující.

Vzpomínám si na první chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak hluboké je jejich pouto. Právě jsme se pohádali o něco triviálního a Martin odešel z místnosti, aby se uklidnil. O pár minut později jsem ho slyšela na telefonu s Evou, jak jí vypráví každý detail naší hádky. Když se vrátil, měl seznam návrhů od ní, jak bychom měli řešit naše problémy. Byla jsem ohromená. Cítila jsem to jako zradu, ale on to tak neviděl. Pro něj bylo přirozené hledat radu u své matky.

Časem se tento vzorec opakoval. Pokaždé, když jsme se pohádali, Eva byla tam, nabízející své nevyžádané rady. Věděla o našem vztahu věci, které jsem neřekla ani svým nejbližším přátelům. Bylo to dusivé. Snažila jsem se s Martinem o tom mluvit, ale vždy ji obhajoval. „Jen se snaží pomoci,“ říkal. „Chce pro nás to nejlepší.“

Ale necítila jsem to jako pomoc. Cítila jsem to jako kontrolu. Eva měla způsob, jak mě cítit malou, jako bych nikdy nebyla dost dobrá pro jejího syna. Dělala pasivně-agresivní poznámky o mém vaření, mé práci, dokonce i o tom, jak se oblékám. A Martin se mě nikdy nezastal. Jen se usmíval a přikyvoval, jako by její slova nebolela.

Začala jsem se stahovat. Přestala jsem s Martinem sdílet své myšlenky a pocity, protože jsem věděla, že je jen předá Evě. Naše rozhovory se staly povrchními a intimita, kterou jsme kdysi měli, začala mizet. Cítila jsem, že ho ztrácím, ale nevěděla jsem, jak o něj bojovat, aniž bych ho ještě více odtlačila.

Jednou v noci, po další hádce, která skončila tím, že Martin volal své matce, jsem dosáhla svého bodu zlomu. Řekla jsem mu, že už to nemůžu dál snášet. Nemůžu být ve vztahu, kde jsem vždy na druhém místě za jeho matkou. Podíval se na mě s kombinací zmatení a bolesti. „Ale to je moje máma,“ řekl, jako by to vysvětlovalo všechno.

Tu noc jsem si sbalila věci a odešla. Když jsem odjížděla, cítila jsem směs úlevy a smutku. Milovala jsem Martina, ale nemohla jsem soutěžit s Evou. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě dal na první místo, kdo by bojoval za náš vztah stejně jako já.

Od té doby uplynulo několik měsíců a stále na něj myslím každý den. Přemýšlím, jestli si někdy uvědomil, co ztratil, jestli se někdy postavil své matce. Ale vím, že jsem udělala správné rozhodnutí. Zasloužím si být s někým, kdo mě vidí jako svého partnera, ne jen jako vedlejší postavu ve svém životě.