Když ti nejbližší zradí: Příběh o přátelství, rodině a odpuštění

„To snad nemyslíš vážně, Kláro…“ šeptla jsem sama pro sebe, zatímco jsem stála za dveřmi obýváku naší společné kamarádky Jitky. Všude kolem byl smích, cinkání skleniček a vůně brambůrků, ale mně v tu chvíli bylo na zvracení. Slyšela jsem svůj vlastní dech, jak se zrychluje, a v hlavě mi hučelo. Klára, moje nejlepší kamarádka už od základky, právě vyprávěla ostatním historky o mé rodině – o tom, jak je máma přehnaně úzkostlivá a táta prý pořád jen remcá na politiku. Smáli se. Smála se i ona.

„No fakt, její máma je schopná jí volat i třikrát denně, jestli má teplé ponožky,“ smála se Klára a ostatní se přidali. „A její táta? Ten by měl dostat cenu za největšího bručouna v Praze.“

Stála jsem tam jako přikovaná. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme s Klárou seděly u nás v kuchyni, popíjely čaj a ona mi vyprávěla o svých starostech s bratrem nebo o tom, jak ji rodiče nechápou. Nikdy mě nenapadlo, že by mohla něco takového udělat. Vždyť znala moje rodiče léta. Byli k ní vždycky laskaví.

V hlavě mi začaly vířit vzpomínky na dětství – na to, jak mě ve škole šikanovali kvůli tomu, že máma byla učitelka a táta pracoval na poště. Vždycky jsem měla pocit, že naše rodina je trochu jiná. Ale Klára byla ta jediná, která mě tehdy podržela.

Teď jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

Vrátila jsem se do kuchyně a snažila se tvářit, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Klára si mě všimla a přišla ke mně.

„Jani, všechno v pohodě?“ zeptala se s úsměvem.

Podívala jsem se jí do očí a v tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám začít křičet, nebo brečet. „Jo… jasně,“ zalhala jsem.

Celý večer jsem pak jen seděla v koutě a přemýšlela. Co když tohle není poprvé? Co když už o mně a mé rodině mluvila takhle i jindy? Proč to dělá? Je to závist? Nebo se prostě jen baví na můj účet?

Když jsem přišla domů, máma už spala a táta koukal na zprávy. Procházela jsem kolem něj a on jen zamumlal: „Jak bylo?“

„Dobrý,“ odpověděla jsem automaticky a zavřela se v pokoji. Tam jsem se rozbrečela.

Druhý den ráno mi přišla od Kláry zpráva: „Díky za včerejšek! Bylo to super! Doufám, že tě Jitka moc neotravovala svými historkami.“

Chtěla jsem jí napsat něco hnusného. Chtěla jsem jí napsat, že už nikdy nechci slyšet její hlas. Ale místo toho jsem jen napsala: „Můžeme se sejít? Potřebuju si s tebou promluvit.“

Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Klára přišla s úsměvem a objednala si latté. Já si dala jen vodu.

„Tak co se děje?“ zeptala se.

Podívala jsem se na ni a řekla: „Slyšela jsem tě včera večer. Slyšela jsem, co jsi říkala o mojí rodině.“

Klára zrudla. „Jani… promiň… já… byla to jen sranda…“

„S tebou je vždycky všechno sranda,“ přerušila jsem ji. „Ale pro mě to sranda není. Víš vůbec, jak moc mě to bolelo?“

Chvíli mlčela. Pak sklopila oči. „Já nevím… prostě… chtěla jsem být vtipná. Nechtěla jsem ti ublížit.“

„Ale ublížila jsi mi,“ řekla jsem tiše.

Seděly jsme tam dlouho mlčky. Nakonec Klára řekla: „Máš pravdu. Byla jsem kráva. Omlouvám se.“

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem jí odpustit, protože jsme toho spolu tolik zažily. Ale zároveň jsem cítila, že něco mezi námi prasklo.

Doma jsem o tom řekla mámě. Poslouchala mě pozorně a pak řekla: „Víš, Jani, lidi dělají chyby. Ale opravdové přátelství poznáš podle toho, jestli si dokážou odpustit.“

Celý týden jsem přemýšlela, co mám dělat. Klára mi psala každý den, ale já jí neodpovídala. Nakonec mi poslala dlouhou zprávu: „Jani, moc mě to mrzí. Jsi pro mě jako sestra a nechci tě ztratit.“

Rozhodla jsem se jí odpustit. Ale naše přátelství už nikdy nebylo úplně stejné. Něco ve mně zůstalo zlomené.

Občas si říkám: Udělala bych to znovu? Odpustila bych jí ještě jednou? Nebo bych měla být tvrdší? Co byste udělali vy na mém místě?