Den, kdy se mi zhroutil svět – Moje pražská zpověď, na kterou nikdy nezapomenu

„Paní Novotná? Je mi líto, ale váš manžel měl vážnou autonehodu. Měla byste přijet do Motola co nejdřív.“ Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a já zrovna chystala snídani pro naši dceru Aničku. Všechno bylo tak obyčejné, až do toho telefonátu. V tu chvíli se mi podlomila kolena a svět kolem mě se rozmazal.

„Mami, co se děje?“ ptala se Anička s hrnkem kakaa v ruce. Nedokázala jsem jí odpovědět. Jen jsem ji objala a v duchu prosila, ať je to jen zlý sen.

V nemocnici to páchlo dezinfekcí a strachem. Lékař mi oznámil, že Petr je v kritickém stavu a že ho právě operují. Seděla jsem na chodbě, ruce se mi třásly a v hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné roky – svatba na Karlštejně, první byt na Žižkově, Aniččiny první krůčky. Najednou jsem měla pocit, že to všechno může být pryč.

Když jsem se konečně dostala k Petrovi na JIPku, byl napojený na přístroje a vypadal tak křehce. Držela jsem ho za ruku a šeptala mu, že všechno bude dobré. Ale v tu chvíli jsem ještě netušila, že tohle je teprve začátek mé noční můry.

Druhý den mě kontaktovala policie. Prý potřebují mluvit o okolnostech nehody. „Paní Novotná, víte, kde váš manžel včera byl?“ ptal se mě mladý policista s vážným výrazem. „Říkal mi, že má poradu v práci,“ odpověděla jsem nejistě. Policista se na mě podíval zvláštním pohledem. „Víte, že ve voze s ním byla ještě jedna žena?“

V tu chvíli mi srdce vynechalo úder. „Jaká žena?“ zeptala jsem se tiše. „Slečna Eva Dvořáková. Prý vašeho manžela dobře znala.“

Celý svět se mi zhroutil pod rukama. Petr? S jinou ženou? Vždyť jsme spolu byli skoro dvacet let! V hlavě mi začaly vířit otázky: Kdo je ta Eva? Co spolu měli? Proč mi Petr nikdy nic neřekl?

Doma jsem prohledávala jeho věci jako posedlá. V šuplíku jeho pracovního stolu jsem našla složku s dopisy – všechny byly od Evy. Byly plné láskyplných slov, vzpomínek na společné chvíle a plánů do budoucna. Některé byly staré několik let.

Když jsem si uvědomila, že Petr vedl dvojí život, rozbrečela jsem se tak, jak už dlouho ne. Cítila jsem vztek, smutek i ponížení. Jak mohl? Jak mohl tak dlouho lhát nejen mně, ale i Aničce?

Moje máma mi volala každý den: „Janičko, drž se. Musíš být silná kvůli Aničce.“ Ale já měla pocit, že už nemám sílu vůbec na nic. Anička byla zmatená a ptala se, proč je tatínek v nemocnici a proč pořád pláču.

Jednoho večera zazvonil zvonek. Za dveřmi stála mladá žena s uplakanýma očima – Eva Dvořáková. „Můžu s vámi mluvit?“ zeptala se tiše.

Pozvala jsem ji dál. Seděly jsme naproti sobě v kuchyni a mezi námi viselo ticho husté jako mlha nad Vltavou.

„Já… omlouvám se,“ začala Eva. „Nevěděla jsem, že Petr vám lže. Myslela jsem… myslela jsem, že jste dávno rozvedení.“

„A proč jste si to myslela?“ zeptala jsem se chladně.

„On… říkal mi to. Říkal, že už spolu nejste šťastní a že spolu žijete jen kvůli dceři.“

V tu chvíli jsem pocítila nejen bolest, ale i vztek na Petra. Jak mohl takhle manipulovat s námi oběma?

Eva mi vyprávěla o jejich vztahu – jak se poznali v práci, jak spolu jezdili na služební cesty do Brna i jak plánovali společnou budoucnost. Byla stejně zraněná jako já.

Po jejím odchodu jsem seděla dlouho do noci u stolu a přemýšlela, co dál. Mám Petrovi odpustit? Mám mu dát druhou šanci kvůli Aničce? Nebo mám odejít a začít znovu?

Když se Petr po týdnech probral z bezvědomí, přišla jsem za ním do nemocnice. Byl slabý a vypadal provinile.

„Jano… promiň mi to všechno,“ zašeptal.

„Proč jsi mi lhal?“ ptala jsem se tiše.

„Bál jsem se tě ztratit… Bál jsem se být sám…“

V tu chvíli jsem věděla, že odpovědi nejsou tak jednoduché. Že někdy lidé dělají chyby ze strachu a slabosti.

Dnes už je Petr doma a snažíme se najít cestu zpátky k sobě. Není to lehké – důvěra je křehká jako porcelán a každé slovo může bolet.

Někdy si říkám: Dá se vůbec po takové zradě ještě věřit? A co byste udělali vy na mém místě?