Jmenuji se Marie a už téměř čtyřicet let žiju v jednom pražském bytě. Můj syn Petr mě teď přesvědčuje, abych byt prodala a přestěhovala se do menšího, prý praktičtějšího bytu nebo dokonce do domova pro seniory. Ale jak mám opustit místo, kde jsem vychovala děti, kde jsem milovala i trpěla, kde každý kout šeptá příběhy mého života?
Jmenuji se Eliška a po třiceti letech mateřství jsem zůstala sama v domě, kde kdysi zněl dětský smích. Nejstarší syn Tomáš odjel do Německa a už roky se neozval, dcera Hana má vlastní rodinu v Brně a nejmladší Petr žije v Praze, kde na mě nemá čas. Každý večer si prohlížím staré fotografie a přemýšlím, jestli jsem někde neudělala chybu, že je teď kolem mě takové ticho.
Jmenuji se Bohumil a právě dnes slavím sto let. Celý život jsem žil ve stínu války, ztrát a ticha, které po sobě zanechaly roky strachu. Netušil jsem, že právě sousedé, které jsem považoval za cizí, mi připomenou, že i po tolika letech může člověk znovu najít domov.
Honza seděl ve svém oblíbeném křesle a zíral na vybledlé fotografie na krbové římse. Jeho syn, Petr, právě odešel po napjaté diskusi. Petr trval na tom, že Honza by se měl přestěhovat do domova s pečovatelskou službou kvůli nedostatku místa v jejich malém předměstském domě. Dům měl pouze dvě ložnice, jednu obsazenou Honzou a druhou Petrem a jeho rodinou.
Rozhovor o milované chatě dědečka Josefa visel nad námi už měsíce. Když moji rodiče, Marek a Lenka, svolali minulou sobotu rodinnou schůzku, já a moji sourozenci, Aleš a Sára, jsme se připravili na těžká rozhodnutí. To, co se odehrálo, bylo nečekané a zanechalo nás to všechny v nejistotě ohledně budoucnosti.
Když jeho žena náhle onemocněla s těžkými bolestmi břicha, sanitka ji odvezla do nemocnice. Zděšený manžel ji následoval, jen aby se dozvěděl, že je připravována na akutní operaci. Bylo mu řečeno, aby se vrátil domů a později zavolal pro aktuální informace. Zpátky v jejich tichém bytě našel její věci rozházené a její čaj studený. Nejvíce důležité bylo
