Poprvé jsem se setkala s Lenkou prostřednictvím společného přítele na komunitní akci. Navzdory letům, která uplynula od našeho prvního setkání, jsme občas zůstaly v kontaktu. Lenka byla odolná žena, ale život jí přinesl více než dost výzev. Ve třiceti dvou letech měla svého druhého syna, Adama, a jen o dva roky později její manžel tragicky zemřel při autonehodě. Zůstala sama, aby se postarala o sebe a své dva syny v malém dvoupokojovém bytě.
Když si chronická nemoc mladého Olivera vybrala svou daň na rodině, poslala Sarah svého manžela a syna k sestře na odpočinek. Co začalo jako nadějná pauza, se proměnilo v nečekané výzvy a bolest.
Upřímný příběh o tom, jak víra a modlitba poskytly útěchu během bouřlivého období v mém manželství, i když se zdálo, že řešení je nedosažitelné.
Měli by dospělé děti žít blízko svých rodičů? Nedávný rozhovor s mou matkou mě přiměl hluboce se nad touto otázkou zamyslet. Věřím, že nejsem jediná, kdo se s tímto dilematem potýká. Mluvili jsme o tom, jak rychle děti rostou. Ještě včera jsem vedla svou dceru do školy na její první den, a dnes maturuje a připravuje se na odchod z domova. Je to sladkobolný okamžik, který mě přiměl přemýšlet o rozhodnutích, která jako rodiny děláme.
„Vydrží nám to celý měsíc!“ Můj manžel říkal, že lidé přežívají na instantních nudlích měsíce, takže teď je bude jíst on! – odpověděla jsem své kamarádce po incidentu.
Všechny její kamarádky jí záviděly, protože našla dokonalého muže. Karel byl vysoký, tmavovlasý, s pronikavýma modrýma očima a okouzlujícím úsměvem. V té době už pracoval
