Osmnáct let kávy a ticha: Pravda, kterou jsem zjistila, když zmizel pan František

„Zase pozdě, slečno Marto. Káva je studená.“ Jeho hlas byl jako škrábnutí nehtem po tabuli. Přesto jsem se usmála a položila šálek na stůl číslo čtyři. Pan František, vždy v šedém kabátě, s kloboukem položeným vedle sebe, sedával u okna v naší malé kavárně Na rohu už osmnáct let. Osmnáct let stejných objednávek, stejných pohledů a stejného ticha mezi námi.

Nikdy mi neřekl jediné milé slovo. Nikdy se neusmál. Jen seděl, četl noviny a občas si povzdechl. Ostatní hosté se mu vyhýbali. „To je ten starý bručoun,“ šeptaly si kolegyně. Já jsem ho ale měla ráda. Ne snad pro jeho povahu, ale pro tu pravidelnost, kterou do mého života vnášel. Věděla jsem, že když přijdu do práce, bude tam – vždy přesně v osm.

Jednoho rána ale nepřišel. Ani druhý den. Ani třetí. Všichni jsme si toho všimli, ale nikdo nic neřekl nahlas. Jen já jsem cítila zvláštní prázdno. Jako by někdo vytrhl stránku z mého života.

Po týdnu jsem to nevydržela a zeptala se paní Jany, která bydlela ve stejném domě jako on. „Neviděla jste pana Františka?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, Marto. Ale slyšela jsem, že ho odvezli do nemocnice.“

Celý den jsem byla nesvá. Po práci jsem šla k jeho domu – starý činžák na Letné, omšelá fasáda, okna plná květináčů. Zazvonila jsem na jeho zvonek. Nic. Zkusila jsem to ještě dvakrát, pak jsem se opřela o zeď a rozbrečela se.

Doma jsem nemohla spát. Přemítala jsem o tom starém muži, kterého jsem vlastně vůbec neznala. Proč byl pořád tak sám? Proč nikdy s nikým nemluvil? A proč mi na něm tolik záleží?

Další den jsem se rozhodla navštívit nemocnici. Na recepci mě nejdřív odmítli pustit – nejsem rodina. Nakonec mě pustili jen na chvíli.

Ležel tam, bledý a menší než kdy dřív. Oči měl zavřené. Sedla jsem si k němu a vzala ho za ruku.

„Pane Františku… to jsem já, Marta z kavárny.“

Otevřel oči a chvíli mi nevěřícně hleděl do tváře.

„Vy… jste přišla?“ zašeptal.

„Ano. Chybíte nám.“

Usmál se – poprvé za všechna ta léta.

„Nikdo za mnou nikdy nechodí,“ řekl tiše.

Seděla jsem tam dlouho a poslouchala jeho příběh. Vyprávěl mi o své ženě, která zemřela před dvaceti lety na rakovinu. O synovi, který s ním už léta nemluví, protože mu nikdy nedokázal odpustit jednu hádku z mládí. O tom, jak každý den chodil do kavárny jen proto, aby nebyl doma sám.

„Víte, Marto,“ řekl nakonec, „lidé si myslí, že jsem protivný dědek. Ale já už jen neumím být jiný.“

Držela jsem ho za ruku a cítila slzy v očích.

Další dny jsem za ním chodila každý večer po práci. Povídali jsme si o všem možném – o knížkách, o Praze za socialismu, o tom, jaké to bylo vyrůstat na venkově. Postupně se mi otevíral a já si uvědomila, jak moc jsme si byli podobní v té své samotě.

Jednou večer mě požádal: „Marto, kdybych už se nevrátil… najděte mého syna Tomáše. Řekněte mu… že mě to mrzí.“

Slíbila jsem mu to.

Za týden pan František zemřel.

Byla jsem u toho. Držela jsem ho za ruku až do posledního dechu.

Pak začalo moje pátrání po Tomášovi. Nebylo to jednoduché – měl běžné příjmení Novotný a v Praze jich bylo stovky. Nakonec mi pomohla paní Jana – znala jeho adresu z nějakého starého dopisu.

Stála jsem před jeho bytem s bušícím srdcem a zvonila.

Otevřel mi muž kolem čtyřicítky s unavenýma očima.

„Dobrý den… hledám pana Tomáše Novotného?“

„To jsem já.“

„Já… jmenuji se Marta a pracovala jsem v kavárně, kam váš tatínek chodil každý den posledních osmnáct let.“

Zamračil se. „Co chcete?“

Nadechla jsem se a řekla mu všechno – o jeho otci, o jeho samotě, o tom posledním přání.

Tomáš mlčel dlouho. Pak se mu zaleskly oči.

„On… on na mě myslel?“

Přikývla jsem.

„Já… já už ani nevím, proč jsme se pohádali,“ řekl tiše.

Seděli jsme spolu v kuchyni a povídali si dlouho do noci. Poprvé po letech někdo mluvil o panu Františkovi s láskou.

Když jsem odcházela domů, cítila jsem zvláštní klid i smutek zároveň.

Od té doby už nikdy nikoho neposuzuji podle prvního dojmu. Každý má svůj příběh – i ten největší bručoun v kavárně.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás žije v tichu a čeká jen na to, až jim někdo podá ruku? A kolik slov zůstane navždy nevyřčeno jen proto, že se bojíme zeptat?