Třicet let lásky a jedna noc pravdy: Příběh Eleny

„Ela, už to takhle dál nejde. Odcházím. S Lenkou.“ Jeho hlas zněl jako cizí, studený, bez špetky citu. Seděla jsem na pohovce v našem obýváku, v ruce hrnek s vychladlou kávou, a zírala na jeho sbalenou tašku u dveří. V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Třicet let společného života, tři děti, společné dovolené na Šumavě, smích i hádky, to všechno se rozplynulo v jediné větě.

„Lenka? Ta Lenka?“ vydechla jsem nevěřícně. Lenka byla moje nejlepší kamarádka z gymplu, znala jsem ji od patnácti. Byla svědkyní na naší svatbě, pomáhala mi s dětmi, když byly malé. Poslední roky jsme se sice vídaly méně, ale nikdy by mě nenapadlo, že právě ona…

Marek se na mě ani nepodíval. „Promiň, Ela. Prostě… už to mezi námi není ono. S Lenkou jsme se znovu našli. Nechci ti ubližovat, ale musím být upřímný.“

V tu chvíli jsem necítila nic. Ani vztek, ani smutek. Jen prázdno. Marek vzal tašku a odešel. Dveře za ním tiše klaply a já zůstala sama v tichu našeho bytu na pražském sídlišti.

První noc byla nejhorší. Seděla jsem u okna a dívala se na světla lamp pod domem. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem špatná manželka? Málo jsem se snažila? Nebo to bylo nevyhnutelné? Ráno jsem se probudila s oteklýma očima a hlavou plnou otázek.

Děti to vzaly těžce. Nejstarší Tomáš přijel hned druhý den. „Mami, co se stalo? Táta mi volal, že je pryč…“ Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době se rozplakala nahlas.

„Já nevím, Tome. Prostě odešel. Kvůli Lence.“

Tomáš zatnul pěsti. „To snad není možný! Po tolika letech… A ještě s tvojí kamarádkou?!“

Mladší dcera Klára mi volala z Brna. „Mami, přijeď ke mně na pár dní. Potřebuješ změnit prostředí.“ Ale já neměla sílu ani sbalit si kufr.

Dny plynuly v mlze. Chodila jsem do práce do knihovny, kde jsem se snažila tvářit normálně. Kolegové se mě ptali, jestli jsem nemocná. Jenže já byla nemocná duší.

Jednoho večera mi přišla zpráva od Lenky: „Ela, prosím tě, můžeme si promluvit? Nechtěla jsem ti ublížit.“ Zírala jsem na displej a cítila směs vzteku a bolesti. Jak mohla? Jak mohla zradit naše přátelství?

Nakonec jsem souhlasila s tím, že se sejdeme v malé kavárně na Letné, kde jsme kdysi trávily hodiny povídáním o životě.

Lenka přišla s očima plnýma slz. „Ela, já vím, že mi nikdy neodpustíš… Ale s Markem jsme si začali psát teprve před pár měsíci. Neplánovali jsme to… prostě se to stalo.“

„A co naše přátelství?“ zeptala jsem se tiše.

Lenka sklopila oči. „Vím, že jsem ti ublížila. Ale byla jsem poslední roky sama… A Marek byl taky nešťastný.“

Chtěla jsem na ni křičet, ale místo toho jsem jen seděla a mlčela. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné chvíle – jak jsme spolu jezdily na chatu do Krkonoš, jak jsme si navzájem svěřovaly tajemství…

Po návratu domů jsem našla ve schránce dopis bez odesílatele. Otevřela jsem ho a četla: „Ela, promiň mi všechno. Ale měl bych ti říct pravdu – Marek tě podváděl už dávno, nejen s Lenkou. Nechci tě ranit víc, ale zasloužíš si vědět pravdu.“ Dopis nebyl podepsaný.

Zamrazilo mě v zádech. Kdo to mohl napsat? A proč teď? Začala jsem přemýšlet o minulosti – o těch večerech, kdy Marek chodil domů pozdě z práce, o jeho tajemných telefonátech… Všechno do sebe začalo zapadat.

Rozhodla jsem se zjistit pravdu. Zavolala jsem své sestře Janě a všechno jí řekla.

„Ela, musíš to uzavřít a jít dál,“ řekla mi Jana pevně. „Marek za to nestojí.“

Ale já potřebovala vědět víc. Začala jsem pátrat v Markově starých věcech, které tu nechal – v šuplíku jsem našla starý diář plný poznámek a telefonních čísel žen, které jsem neznala.

Když jsem jedno číslo vytočila, ozvala se žena: „Haló?“

„Dobrý den, omlouvám se… Jsem Elena Novotná… znáte mého manžela Marka?“

Na druhém konci bylo ticho a pak tichý hlas: „Ano… je mi líto.“

V tu chvíli mi došlo všechno. Marek měl paralelní životy, tajemství a lži.

Byla jsem zničená, ale zároveň ve mně začalo klíčit něco nového – vztek a touha začít znovu.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Stromovce, zapisovala si své myšlenky do deníku a pomalu nacházela sama sebe.

Jednou večer mi Tomáš řekl: „Mami, jsi silnější než si myslíš.“

A já si uvědomila, že má pravdu.

Po roce od Markova odchodu už nejsem ta zlomená žena z první noci. Naučila jsem se být sama sebou, odpustit sobě i ostatním a otevřít se novým možnostem.

Ale někdy večer si pořád kladu otázku: Jak je možné, že člověk vedle vás může být cizincem tolik let? A co vlastně znamená skutečné štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?