„Prosila jsem ho v slzách, ať mě neopouští. Když se vrátil, už pro něj nebylo místo.“

„Prosím tě, Petře, neodcházej! Prosím…“ Slzy mi stékaly po tvářích a hlas se mi třásl. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, ruce sepjaté jako dítě, které žadoní o poslední šanci. Petr měl už kabát na sobě, klíče v ruce a v očích ten chladný pohled, který jsem na něm nikdy předtím neviděla. „Jsi jenom ubohá cizí cizí cizí… cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí cizí…“ Jeho hlas zněl jako ozvěna v prázdném bytě. „Jsi jenom šedá myš, co neumí nic jiného než uklidit a uvařit. Já chci žít, rozumíš? Chci žít!“

Zavřely se za ním dveře a já zůstala stát v tichu, které bylo horší než jakýkoliv křik. Synové spali ve svých pokojích a já věděla, že ráno jim budu muset vysvětlit, proč táta není doma. V tu chvíli jsem si připadala menší než kdy dřív. Jako bych se rozpadla na tisíc střepů.

První týdny byly peklo. Každý den jsem chodila do práce do školní jídelny, kde jsem myla nádobí a poslouchala drby kolegyň. „Tak co, Jano, už se ti Petr vrátil?“ ptala se mě jednou Ivana s úsměškem. Jen jsem zavrtěla hlavou a polkla slzy. Doma jsem byla pro kluky oporou – nebo jsem se o to aspoň snažila. Vařila jsem jejich oblíbené palačinky, pomáhala jim s úkoly a večer je objímala tak pevně, až mě bolely ruce.

Jednou večer přišel starší syn Tomáš do kuchyně. „Mami, proč táta odešel?“ zeptal se tiše. Sedla jsem si k němu ke stolu a pohladila ho po vlasech. „Někdy se dospěláci hádají a nevědí si rady,“ odpověděla jsem. „Ale my to zvládneme, slibuju.“

Začala jsem chodit na večerní kurzy účetnictví. Bylo to těžké – po práci, po domácnosti, po všem tom chaosu – ale něco ve mně se vzepřelo. Nechtěla jsem být už nikdy tou „šedou myší“, kterou ze mě Petr udělal. Každý nový den byl malým vítězstvím: když jsem zvládla složitější příklad, když mi kluci řekli, že mě mají rádi, když jsem si poprvé za dlouhou dobu koupila něco jen pro sebe.

Po roce přišel dopis od Petra. „Chci tě vidět,“ stálo v něm. Srdce mi bušilo až v krku. Co když se změnil? Co když chce zpátky? A co když já už nechci?

Setkali jsme se v kavárně na I.P. Pavlova. Seděl tam, nervózně míchal kávu a vypadal starší, unavenější. „Jano,“ začal tiše, „udělal jsem chybu.“

„To ano,“ přikývla jsem a dívala se mu do očí. „Ale já už nejsem ta samá žena.“

„Můžeme to zkusit znovu?“ zeptal se s nadějí v hlase.

V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny ty noci plné strachu, všechny ty dny, kdy jsem musela být silná kvůli dětem i sobě samé. Vzpomněla jsem si na jeho slova – „jsi jenom ubohá služka“ – a cítila jsem, jak ve mně roste hrdost i bolest zároveň.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Možná bych ti mohla odpustit… Ale už ti nemůžu věřit.“

Petr sklopil oči a chvíli mlčel. „Jano, já tě pořád miluju.“

„A já miluju naše děti,“ řekla jsem tiše. „Ale sebe už taky.“

Když odešel podruhé – tentokrát navždy – necítila jsem prázdno. Cítila jsem úlevu. Byla jsem sama sebou poprvé po letech.

Dneska už vím, že někdy je lepší nechat minulost minulostí a jít dál. Ale pořád si kladu otázku: Je možné opravdu odpustit tomu, kdo nám jednou zlomil srdce? Nebo je lepší chránit to nové, co jsme v sobě našli?