Po dvaceti pěti letech: Pravda, která roztrhla naši rodinu

„Tohle nemůže být pravda…“ šeptala jsem si sama pro sebe, když jsem v Janouškově mobilu četla zprávy od nějaké Lucie. Bylo už po půlnoci, Janoušek spal vedle mě a já měla pocit, že se mi rozpadá svět. Vždycky jsem byla ta rozumná, ta, která věří, že po tolika letech už nás nic nerozdělí. Ale teď jsem četla: „Dneska jsi mi chyběl. Doufám, že se brzy uvidíme.“ A on jí odepsal srdíčko. Moje ruce se třásly, srdce mi bušilo až v krku.

Ráno jsem ho probudila dřív než obvykle. „Honzo, musíme si promluvit.“ Podíval se na mě rozespale, ale když viděl můj výraz, okamžitě vystřízlivěl. „Co se děje?“ zeptal se a já mu ukázala telefon. Chvíli mlčel, pak jen tiše řekl: „To není tak, jak si myslíš.“

„Tak jak to je?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. V hlavě mi běžely všechny ty roky – společné stěhování do paneláku na Jižním Městě, stavba našeho malého domku u Berouna, narození naší dcery Klárky… Všechno to najednou ztratilo barvu.

Janoušek sklopil oči. „Je to kolegyně z práce. Poslední měsíce jsme si byli blíž… Ale nikdy jsem tě nepodvedl. Jen… jsem si s ní povídal o věcech, o kterých s tebou nemůžu.“

„A o čem si se mnou nemůžeš povídat?“ vyhrkla jsem a v očích mě pálily slzy. „Vždyť jsme spolu všechno zvládli! I když jsi přišel o práci, i když táta umíral…“

Janoušek se nadechl a dlouho mlčel. „Mám pocit, že už mě nevidíš. Že jsem pro tebe jen součást nábytku. Lucie mě poslouchá, zajímá se o mě…“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť já jsem byla ta, kdo držel rodinu pohromadě! Kdo vařil večeře, kdo plánoval dovolené na Šumavě, kdo utěšoval Klárku při prvním rozchodu… A teď mi můj muž říká, že ho nevidím?

Celý den jsem chodila po domě jako tělo bez duše. Klárka přijela odpoledne domů a hned poznala, že něco není v pořádku. „Mami, co se děje?“ ptala se starostlivě.

„Tatínek má… kamarádku,“ vypravila jsem ze sebe a rozplakala se. Klárka mě objala a poprvé v životě jsem cítila, že je dospělá. „Mami, to zvládneme. Ale musíš vědět, co chceš.“

Večer jsme seděli všichni tři v kuchyni. Janoušek vypadal zlomeně. „Nechci odejít,“ řekl tiše. „Ale nevím, jestli to ještě umíme spolu.“

Klárka se na něj podívala tvrději, než bych čekala: „Tati, máma si nezaslouží být druhá volba.“

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsme spolu seděli na lavičce v Riegrových sadech a plánovali budoucnost, jak jsme šetřili na první auto, jak jsme se hádali kvůli penězům i smáli u starých českých filmů. Byla to všechno lež? Nebo jsme jen zapomněli jeden na druhého?

Dny plynuly v tichu a napětí. Janoušek spal v obýváku, já v ložnici. Klárka chodila kolem nás po špičkách a snažila se nás rozesmát svými historkami z práce v nemocnici. Ale smích už byl jiný.

Jednoho večera přišel Janoušek za mnou do ložnice. Sedl si na kraj postele a dlouho mlčel. „Jano… promiň mi to všechno. Já… bojím se stárnutí. Bojím se toho, že už pro tebe nejsem zajímavý.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem ho viděla opravdu zlomeného. „Honzo… proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Myslel jsem, že to zvládnu sám,“ zašeptal.

Objala jsem ho a oba jsme plakali. V tu chvíli jsem pochopila, že nevěra není vždycky jen o těle – někdy je to zoufalý pokus najít někoho, kdo nás znovu uvidí.

Začali jsme chodit k manželské poradkyni na Smíchov. Bylo to těžké – otevřeně mluvit o tom, co nás bolí a co nám chybí. Zjistila jsem, že i já mám svůj díl viny: tolik let jsem byla silná kvůli rodině, až jsem zapomněla být ženou.

Náš vztah už nikdy nebude stejný jako dřív. Ale možná může být upřímnější.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Je možné znovu věřit člověku, který vás zradil? A dá se vůbec odpustit něco takového? Co byste udělali vy na mém místě?