Můj muž mě opustil kvůli jiné – po patnácti letech se vrátil a žádal o pomoc

„Proč jsi tady?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stačila rozmyslet, jak chci působit. Petr stál ve dveřích našeho bytu – toho bytu, který jsme kdysi společně vybírali, a který jsem pak patnáct let udržovala sama. Vypadal starší, unavenější, ale pořád měl ten pohled, kterým mě kdysi dokázal přesvědčit ke všemu. Jenže dnes už to nefungovalo.

„Potřebuju s tebou mluvit, Jano,“ řekl tiše a já v jeho hlase slyšela něco, co jsem nepoznávala – možná lítost, možná strach.

Zavřela jsem oči a na vteřinu si představila, že tohle je jen špatný sen. Ale nebyl. Petr byl zpátky. Po patnácti letech. Po tom všem, co mi udělal. Po tom, co odešel za tou jeho Lucií a nechal mě samotnou s tehdy pětiletou Klárou.

Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera. Bylo jaro, Klára si hrála na balkoně s panenkami a já vařila večeři. Petr přišel domů později než obvykle, sedl si ke stolu a řekl mi, že odchází. Že se zamiloval do jiné ženy. Že už nemůže dál žít ve lži. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nechápala jsem to – vždyť jsme byli šťastní! Nebo jsem si to aspoň myslela.

První týdny byly peklo. Klára se ptala, kde je táta, a já jí musela vysvětlovat, že už s námi nebude bydlet. Plakala každou noc a já s ní. Musela jsem najít novou práci, protože na mateřské jsem zůstala sama a peníze rychle docházely. Moje máma mi pomáhala s hlídáním Kláry, ale jinak jsem byla na všechno sama. Přátelé se rozprchli – někteří stáli při mně, jiní při Petrovi. Všichni měli spoustu rad, ale nikdo nevěděl, jak moc to bolí.

Roky plynuly. Naučila jsem se žít bez něj. Klára rostla a stávala se z ní krásná mladá žena. Byly jsme spolu samy dvě proti světu – smály jsme se, hádaly se, objímaly se v noci, když měla noční můry. Petr posílal alimenty a občas si Kláru bral na víkendy, ale nikdy jsme spolu nemluvili víc než pár vět při předávání dítěte na nádraží.

A teď tu stál přede mnou. V očích měl slzy.

„Jano, prosím tě… Já vím, že nemám právo tě o nic žádat, ale… Lucie mě opustila. Zůstal jsem sám a… mám rakovinu.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí do břicha. Najednou jsem nevěděla, co říct. Všechna ta léta bolesti a hněvu se ve mně mísila s nečekaným soucitem.

„A proč za mnou?“ zeptala jsem se tiše.

„Nemám nikoho jiného,“ zašeptal.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc je život krutý. Člověk může někomu ublížit tak strašně a pak stejně potřebuje jeho pomoc. Sedli jsme si do kuchyně – té stejné kuchyně, kde mi kdysi oznámil svůj odchod – a Petr mi vyprávěl svůj příběh.

Lucie ho po letech podvedla s mladším mužem a odešla za ním do Brna. Petr zůstal sám v jejich bytě na Proseku a začal pít. Práci ztratil už před rokem kvůli restrukturalizaci firmy. A teď mu lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky.

„Nevím, jak dlouho mi zbývá,“ řekl tiše.

Seděla jsem naproti němu a v hlavě mi běžely všechny ty roky samoty, všechny ty večery, kdy jsem brečela do polštáře a přála si, aby se vrátil – ne proto, že bych ho chtěla zpátky, ale proto, aby mi aspoň vysvětlil proč.

Klára přišla domů právě ve chvíli, kdy Petr dopíjel čaj. Zůstala stát ve dveřích a zírala na něj jako na ducha.

„Tati?“ vydechla nevěřícně.

Petr vstal a rozpačitě ji objal. Klára byla zaskočená – poslední roky spolu skoro nemluvili. Po chvíli odešla do svého pokoje a zabouchla dveře.

Zůstali jsme s Petrem sami.

„Co ode mě chceš?“ zeptala jsem se naposledy.

„Potřebuju někde být… Nechci umřít sám,“ řekl zlomeně.

Bylo to poprvé za patnáct let, co jsem ho viděla opravdu slabého.

Následující týdny byly zvláštní směsicí starých křivd a nových začátků. Petr bydlel v našem obýváku na rozkládacím gauči. Klára s ním nejdřív vůbec nemluvila – byla naštvaná i zmatená zároveň. Já sama jsem nevěděla, jestli mu dokážu odpustit.

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr najednou promluvil: „Víš… nikdy jsem ti pořádně neřekl promiň.“

Mlčela jsem dlouho. Pak jsem jen tiše řekla: „To už teď asi nic nezmění.“

Ale něco se změnilo – aspoň ve mně. Přestala jsem ho nenávidět. Začala jsem ho litovat.

Petr postupně slábl. Chodil po doktorech, já mu vařila polévky a Klára mu občas donesla čaj do pokoje. Jednou večer mě poprosil: „Můžeš mi odpustit?“

Nevěděla jsem, co říct. Odpustit? Po tom všem? Ale zároveň jsem cítila úlevu – jako by mi někdo sundal těžký kámen ze srdce.

Petr u nás zůstal až do konce zimy. Zemřel v březnu – tiše, ve spánku.

Když jsme ho s Klárou pohřbívaly na malém hřbitově za Prahou, držely jsme se za ruce a plakaly obě dvě – každá pro něco jiného.

Dnes už je to půl roku od jeho smrti. Někdy přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem mu odpustit? Nebo bych měla být tvrdší? Co byste udělali vy na mém místě?