Moje nejlepší kamarádka si vzala mého bývalého manžela a pak mě zradila, když jsem ji nejvíc potřebovala

„Jak jsi to mohla udělat?“ vykřikla jsem do prázdné kuchyně, kde ještě před pár týdny voněla Markétina káva a smály jsme se nad starými fotkami. Teď tu bylo ticho, jen tikot hodin a v hlavě mi dunělo: Zůstala jsi sama.

Markéta byla moje nejlepší kamarádka od gymplu. Prošly jsme spolu prvními láskami, maturitou, i tím šíleným létem v Chorvatsku, kdy jsme se poprvé opily na pláži. Byla mi blíž než vlastní sestra, protože tu žádnou nemám. Když jsem poznala Petra, byl to právě ona, kdo mě přesvědčil, že mám dát šanci tomu tichému klukovi z vedlejší třídy. Smála se, že je to „materiál na manžela“. Měla pravdu – aspoň na pár let.

S Petrem jsme měli syna – Tomáše. Dnes je mu patnáct a já v něm vidím všechno dobré, co jsme s Petrem kdy měli. Jenže manželství se rozpadlo. Nejdřív nenápadně – hádky o peníze, o výchovu, o to, kdo je víc unavený. Pak přišla nevěra. Petr mi to přiznal jednou večer u večeře. „Kláro, já už takhle nemůžu. Je tu někdo jiný.“ Myslela jsem, že se mi zhroutí svět.

Markéta byla u mě každý den. Nosila mi jídlo, hlídala Tomáše, když jsem brečela do polštáře. „To zvládneš,“ šeptala mi do vlasů. „Jsi silná.“ Věřila jsem jí každé slovo.

Rok po rozvodu mi Petr oznámil, že někoho má. Nechtěl říct koho. Až jednou Tomáš přišel domů a řekl: „Mami, táta byl dneska s tetou Markétou.“ Zasmála jsem se tomu – vždyť Markéta je naše rodina. Jenže pak jsem ji začala vídat méně a méně. Vymlouvala se na práci, na nemocnou maminku, na únavu.

Jednoho dne mi zavolala: „Kláro, musíme si promluvit.“ Seděly jsme v kavárně na Andělu a ona se mi nedívala do očí. „Já… já jsem s Petrem.“ V tu chvíli se mi zastavil dech. „Cože?“ vydechla jsem. „To snad nemyslíš vážně.“

„Neplánovala jsem to,“ šeptala. „Bylo to… prostě jsme si byli blízko.“

„A co já? Co Tomáš?“ ptala jsem se zoufale.

„Pořád tě mám ráda,“ tvrdila. Ale už jsem jí nevěřila.

Začali spolu žít. Tomáš byl zmatený a já se snažila být silná kvůli němu. Markéta mi slíbila, že tu pro mě bude dál. Jenže když jsem o pár měsíců později přišla o práci – propustili mě z knihovny kvůli škrtům – potřebovala jsem ji víc než kdy dřív.

Volala jsem jí večer za večerem. Nezvedala telefon. Psala jsem jí zoufalé zprávy: „Potřebuju tě.“ Odpověděla až po týdnu: „Promiň, mám toho moc.“ Pak už vůbec nic.

Jednou jsem ji potkala na ulici s Petrem. Smáli se spolu a drželi se za ruce jako puberťáci. Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen prošla kolem a cítila, jak se mi hroutí poslední kousek důvěry v lidi.

Tomáš byl naštvaný na oba. „Proč musela být zrovna ona?“ ptal se mě večer v kuchyni. „Nevím,“ šeptala jsem a objala ho.

Začaly se dít zvláštní věci – Petr chtěl Tomáše častěji u sebe. Najednou měl Markéta potřebu být jeho „druhou mámou“. Tomáš byl zmatený a já měla pocit, že ztrácím i jeho.

Jednou večer přišel domů pozdě a řekl: „Bylo to tam fajn… ale už tam nechci chodit tak často.“

„Proč?“

„Markéta se snaží být moc hodná… ale není to ono.“

Pochopila jsem, že i on cítí tu zradu.

Začaly mi chodit upomínky na nájem. Peníze docházely a já poprvé v životě musela požádat rodiče o pomoc. Bylo mi třicet osm a připadala jsem si jako selhání.

Jednoho dne jsem potkala Markétu v supermarketu. Stála u regálu s pečivem a tvářila se provinile.

„Kláro…“ začala.

„Nechci nic slyšet,“ přerušila jsem ji.

„Mrzí mě to…“

„To už je pozdě,“ řekla jsem tiše a odešla pryč.

Doma jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, jestli někdy dokážu odpustit – jí i sobě za to, že jsem jí tolik věřila.

Teď mám novou práci v malé knihkupectví na Letné a pomalu stavím svůj život zpátky dohromady. Tomáš je pořád můj kluk – i když už je skoro dospělý.

Ale někdy večer si říkám: Je možné opravdu odpustit někomu, kdo vás zradil tak hluboko? Nebo některé rány nikdy nezmizí? Co byste udělali vy na mém místě?