Mezi dvěma ohni: Příběh ženy, která bojuje o své místo v manželství ovládaném tchyní

„Petr, proč jsi zase změnil názor? Včera jsme se přece domluvili, že na chalupu pojedeme sami!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak telefonuje s maminkou. Jeho hlas byl tichý, skoro provinilý: „Maminka říkala, že bychom měli jet všichni společně. Prý by jí to udělalo radost.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Bylo to už po několikáté, co Petr upřednostnil přání své matky před našimi společnými plány. Vždycky jsem si představovala manželství jako partnerství dvou lidí, kteří se navzájem podporují a rozhodují spolu. Ale realita byla jiná. Byla jsem vdaná za muže, který byl stále synem své matky víc než mým manželem.

Naše svatba byla krásná – alespoň na povrchu. Všichni se smáli, tančili a gratulovali nám. Ale už tehdy jsem si všimla, jak jeho maminka, paní Novotná, všechno organizuje. Rozhodovala o barvě květin, o menu i o tom, kdo kde bude sedět. Myslela jsem si, že je to jen její snaha pomoci. Teď už vím, že to byla předzvěst toho, co mě čeká.

První měsíce po svatbě byly plné malých ústupků. „Maminka říká, že bychom měli koupit tuhle sedačku,“ oznamoval mi Petr s úsměvem a já souhlasila, abych měla klid. „Maminka radí, abychom šetřili na dovolenou v Chorvatsku.“ „Maminka myslí, že bych měla zkusit jinou práci.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním životě. Každý večer jsem usínala s pocitem viny – možná jsem moc náročná? Možná je to normální? Ale když jsem jednou zaslechla paní Novotnou v kuchyni šeptat Petrovi: „Jana by měla být vděčná, že jsi si ji vůbec vzal,“ rozbrečela jsem se.

Jednoho dne jsem se rozhodla promluvit s Petrem naplno. Seděli jsme u stolu a já se snažila najít správná slova: „Petře, mám pocit, že mě tvoje maminka nemá ráda. A že ty… mě nikdy nepodpoříš.“

Petr se zamračil: „To není pravda! Maminka to myslí dobře. Ty ji prostě nechápeš.“

„A ty chápeš mě?“ zeptala jsem se tiše.

Následující týdny byly plné hádek a ticha. Petr byl rozpolcený – mezi mnou a svou matkou. Paní Novotná mi začala volat a dávat mi rady ohledně domácnosti i mé práce. Jednou mi dokonce řekla: „Jano, ženy v naší rodině vždycky poslouchaly muže – a muži zase své matky.“

Začala jsem se ptát sama sebe: Je tohle opravdu život, který chci žít? Mám bojovat nebo odejít?

Moje kamarádka Lucie mi poradila: „Musíš si s Petrem stanovit hranice. Jinak tě jeho matka zničí.“ Ale jak? Když jsem se pokusila Petrovi vysvětlit, jak moc mě jeho matka ovlivňuje, vždycky skončil uražený nebo smutný.

Jednou večer jsem přišla domů dřív a slyšela je spolu v obýváku. Paní Novotná říkala: „Petránku, nesmíš Janě ustupovat. Ona tě jen využívá.“

V tu chvíli jsem vešla do místnosti a poprvé v životě řekla nahlas: „Paní Novotná, prosím vás, nechte nás žít náš vlastní život.“

Bylo ticho. Petr vypadal zděšeně. Jeho matka uraženě vstala a odešla.

Ten večer jsme s Petrem dlouho mluvili. Plakala jsem a říkala mu všechno – jak se cítím sama, odstrčená a nepochopená. On mlčel. Nakonec řekl: „Nevím, jestli to dokážu změnit.“

Od té doby se mezi námi něco zlomilo. Petr začal být odtažitý. Jeho matka mi přestala volat, ale místo toho začala Petrovi psát dlouhé zprávy o tom, jak ho ztrácí.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Musíte si uvědomit svou hodnotu. Pokud Petr není ochoten bojovat za váš vztah, musíte to udělat vy sama – pro sebe.“

Dnes stojím před rozhodnutím: Zůstat a dál bojovat o lásku muže, který je stále synem své matky? Nebo odejít a najít samu sebe?

Někdy v noci přemýšlím: Kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? Má smysl bojovat za vztah, když jste v něm sami?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu čekat na změnu nebo je lepší odejít dřív, než člověk úplně ztratí sám sebe?