Mezi dvěma ohni: Jak jsem přežila manželství s mamánkem

„Proč jsi zase volal mamince, Petře? Vždyť jsme se na tom domluvili spolu!“ vyhrkla jsem, sotva Petr zavřel dveře od bytu. Jeho pohled se stáhl do obranného úšklebku. „Chtěl jsem jen vědět, jak dělá ten bramborový salát. Ty víš, že to má nejlepší.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Bylo to už potřetí tento týden, co Petr místo mě volal své matce kvůli naprosto běžné věci. A nebyl to jen salát. Bylo to všechno: jak pověsit záclony, jak vybrat povlečení, dokonce i jak správně zalévat kytky. Všechno musela schválit jeho maminka, paní Novotná, která bydlela jen dvě tramvajové zastávky od nás a měla klíče od našeho bytu „pro případ nouze“.

Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, že Petr je ten pravý. Milý, pozorný, vtipný. Jenže už na svatbě jsem si všimla, jak jeho matka stojí vedle něj a šeptá mu do ucha rady ohledně svatebního menu. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Dnes bych si nafackovala.

Začalo to nenápadně. Paní Novotná nám nosila domácí buchty, což mi přišlo milé. Pak začala chodit častěji – „jen na kafe“, „jen na chvilku“. Najednou mi začala přesouvat nádobí v kuchyni, protože „tak je to praktičtější“. Petr se tomu smál. Já už méně.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Moje máma mi vždycky říkala: „Hlavně si najdi chlapa, co má vlastní názor.“ Jenže já si vzala Petra. A jeho mámu.

„Co se děje?“ zeptal se Petr, když přišel domů a viděl mě uplakanou.

„Nic,“ zalhala jsem. „Jen jsem unavená.“

Ve skutečnosti mě sžírala žárlivost a pocit selhání. Proč nejsem pro něj dost dobrá? Proč potřebuje pořád její schválení? Proč mě nikdy nebrání, když jeho matka kritizuje moje vaření nebo způsob, jakým skládám prádlo?

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla mu to naplno: „Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Tvoje máma je u nás víc než já. Pořád ti radí, pořád mě opravuje. Já už nevím, co mám dělat.“

Petr se zatvářil dotčeně: „Ale vždyť ona to myslí dobře! A ty jsi přece taky ráda, když ti někdo pomůže.“

„Ale já nechci její pomoc! Chci tvoji podporu!“ vykřikla jsem zoufale.

Následující dny byly napjaté. Petr byl zamlklý, jeho matka uražená. Já se cítila jako vetřelec ve vlastním bytě. Když jsem jednou přišla domů a našla paní Novotnou, jak mi přerovnává šuplíky v ložnici, praskly mi nervy.

„Co tady děláte?“ zeptala jsem se ostře.

„Jen ti pomáhám, drahoušku. Petr říkal, že máš moc práce.“

„Já vás o nic neprosila,“ odpověděla jsem ledově.

Ten večer jsem Petru řekla, že buď se něco změní, nebo odejdu. Rozplakal se. Poprvé jsem viděla svého muže bezradného jako malé dítě.

„Já nevím, co mám dělat,“ vzlykal. „Nechci ztratit ani tebe, ani mámu.“

„Ale já už ztrácím sama sebe,“ odpověděla jsem tiše.

Začali jsme chodit na párovou terapii. Bylo to těžké. Petr poprvé slyšel od někoho jiného než ode mě, že jeho vztah s matkou není zdravý. Paní Novotná nám vyhlásila tichou domácnost a přestala nám nosit buchty. Bylo to zvláštní – najednou jsme měli doma klid, ale i prázdno.

Začala jsem znovu objevovat sama sebe. Chodila jsem na jógu, začala jsem malovat. Petr se snažil – vařil se mnou večeře, plánoval výlety bez mámy. Bylo to poprvé, co jsme byli opravdu jen my dva.

Jednoho dne mi Petr řekl: „Mám tě rád. A chci být s tebou. Ale potřebuju čas.“

Dala jsem mu ho. A dala jsem čas i sobě.

Dnes už vím, že láska není o obětování sebe sama. Je o respektu a odvaze říct dost. Někdy je těžké postavit se mezi dvěma ohni – mezi láskou a loajalitou k rodině. Ale pokud člověk nechrání sám sebe, ztratí všechno.

Stojím u okna našeho bytu a dívám se na šedivé pražské nebe. Přemýšlím: Kolik žen v Česku žije stejný příběh jako já? Kolik z nás se bojí říct nahlas, že už toho má dost? Co byste udělali vy na mém místě?