Když ti nejbližší zradí: Příběh o přátelství, které zničilo rodinu

„Jano, prosím tě, můžeš mi půjčit tvůj svetr? Je mi strašná zima,“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni míchala polévku. Otočila jsem se a viděla Alenu, jak se na mě usmívá tím svým známým, nevinným úsměvem. Byla u nás už třetí týden, protože její manžel ji vyhodil z bytu a ona neměla kam jít. Bez váhání jsem jí nabídla náš pokoj pro hosty. Byla to přece moje nejlepší kamarádka od základky.

Nikdy by mě nenapadlo, že právě tahle chvíle bude začátkem konce mého manželství. „Jasně, vezmi si ho ze skříně,“ odpověděla jsem a vrátila se k vaření. V tu chvíli jsem ještě netušila, že v obýváku sedí můj manžel Petr a Alena si k němu za chvíli přisedne s hrnkem čaje. Začali spolu trávit čím dál víc času – nejdřív to byly nevinné rozhovory o práci, pak společné sledování filmů, až nakonec společné večeře, když jsem byla v práci na odpolední.

Jednoho večera jsem přišla domů dřív. Vešla jsem do bytu a slyšela smích. Zastavila jsem se na chodbě a poslouchala. „Petře, ty jsi ale vtipnej! To bych do tebe neřekla,“ smála se Alena a já cítila, jak mi tuhne krev v žilách. Vešla jsem do obýváku a oba na mě upřeli pohledy – Petr trochu provinile, Alena s úsměvem. „Ahoj Jani, právě jsme si povídali o starých časech,“ řekla Alena a já jen kývla.

Začala jsem si všímat drobností. Petr se najednou víc staral o svůj vzhled, kupoval si nové košile a začal chodit běhat. Alena mu lichotila, smála se jeho vtipům a často mu vařila kávu. Když jsem to zmínila před mamkou, jen mávla rukou: „Jani, to si moc bereš. Alena je tvoje kamarádka, nikdy by ti neublížila.“

Ale já cítila, že je něco špatně. Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi kuchyně. „Petře, víš vůbec, jak moc si tě vážím? Jsi úplně jiný než můj bývalý…“ šeptala Alena. „To není fér vůči Janě,“ odpověděl Petr tiše. „Ale ona tě neocení tak jako já,“ pokračovala Alena.

V tu chvíli mi došlo, že nejsem blázen. Že moje intuice mě neklame. Srdce mi bušilo až v krku a měla jsem chuť rozrazit dveře a začít křičet. Místo toho jsem odešla do ložnice a celou noc nespala.

Další dny byly plné napětí. Alena se ke mně chovala mileji než kdy dřív – nosila mi snídani do postele, nabízela pomoc s domácností, dokonce mi koupila novou šálu. Ale já už jí nevěřila ani slovo.

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Jani, odcházím. Děkuju za všechno.“ Bylo mi zvláštně úzko i ulevilo zároveň. Ale když jsem přišla domů z práce, Petr byl pryč. Na stole ležel další lístek: „Potřebuju čas přemýšlet.“

Dny se táhly jako sirup. Volala jsem mamce i sestře, ale nikdo mi nedokázal pomoct. Všichni říkali: „To přejde.“ Ale jak má přejít bolest z toho, že vás zradili dva nejbližší lidé?

Po týdnu se Petr vrátil domů. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. „Jano… omlouvám se. Nevím, co se stalo. Bylo to jako nějaký poblouznění. Alena… prostě mě pochopila v době, kdy jsme spolu byli odcizení.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Já tě nepochopila?“

Petr sklopil hlavu: „Možná jsme spolu málo mluvili. Možná jsme si zvykli na rutinu.“

„A to je důvod mě podvést s mojí nejlepší kamarádkou?“ vyhrkla jsem a rozplakala se.

Petr mě objal: „Nechci tě ztratit.“

Ale já už věděla, že něco uvnitř mě umřelo. Nejen důvěra k Petrovi, ale i víra v opravdové přátelství.

Dnes je to rok od té doby. S Petrem jsme spolu zůstali – kvůli dětem i kvůli vzpomínkám na lepší časy. Ale nikdy už to nebude stejné.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde se stala chyba? Měla jsem být opatrnější? Nebo je chyba v tom, že lidem příliš věříme? Co byste udělali vy na mém místě?