Když se kufr zavřel: Příběh zrady po 27 letech manželství

„Vypravím se na služební cestu, nebo co to zase je?“ zamumlala jsem rozespale, když jsem uslyšela cvaknutí kufru a šramot v předsíni. Bylo 7:15 ráno, venku šedivý únorový den, a já si ještě v pyžamu protírala oči. Můj muž, Petr, stál v kabátu u dveří, v ruce pevně svíral cestovní kufr. Jeho tvář byla napjatá, rty sevřené do tenké čáry.

„Kam jedeš takhle brzy?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit zívnutí.

Neotočil se ke mně. „Vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy–vy– vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – vy – Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy- Vy – „Vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy-vy – „Vypravím se pryč,“ řekl nakonec tiše, ale rozhodně.

Ztuhla jsem. „Jak pryč? Co to znamená?“

Petr konečně zvedl oči. „Odcházím. Už to dál nejde.“

V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. „To je nějaký vtip? Kvůli čemu? Kvůli komu?“

Chvíli mlčel. Pak to ze sebe vysoukal: „Kvůli Lence.“

Lenka. Moje kolegyně z práce, žena, kterou jsem znala přes deset let. Chodily jsme spolu na kafe, smály se na firemních večírcích, svěřovala jsem se jí s tím, co mě trápí doma. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona…

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem.

Petr jen pokrčil rameny. „Je to tak. Už dlouho to mezi námi nefunguje. S Lenkou je mi dobře.“

Stála jsem tam v pyžamu, bosá na studené dlažbě, a měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama. V hlavě mi běžely vzpomínky: svatba v kostele na Malé Straně, narození našich dětí, společné dovolené na Šumavě, Vánoce u rodičů v Brně… A teď tohle.

„A co děti?“ vykoktala jsem. „Co jim řekneš?“

„Jsou už dospělé,“ odpověděl Petr tvrději, než bylo nutné. „Pochopí to.“

Nechápala jsem nic. Jen jsem cítila tupou bolest v hrudi a stud na tváři. Zrada od člověka, kterému jsem věřila celý život. Zrada od ženy, kterou jsem považovala za přítelkyni.

Když Petr odešel a dveře za ním tiše zaklaply, zůstala jsem stát v předsíni a dívala se na prázdné místo po jeho botách. Všude ticho. Jen tikot hodin a můj zrychlený dech.

Ten den jsem nešla do práce. Seděla jsem u kuchyňského stolu a zírala do prázdna. Telefon mi vibroval na stole — zprávy od dcery Kláry: „Mami, co se děje? Táta mi psal něco divného.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Jak vysvětlit dětem, že jejich otec odešel za jinou? Jak jim říct pravdu a přitom je nezranit víc, než už jsou?

Večer přišla Klára domů. Sedla si ke mně a chytla mě za ruku.

„Mami… věděla jsi to?“

Zavrtěla jsem hlavou a slzy mi stékaly po tváři.

„A co budeš dělat?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ přiznala jsem poprvé v životě nahlas.

Další dny byly jako v mlze. V práci se na mě všichni dívali soucitně — zpráva o našem rozchodu se rozšířila rychleji než chřipka v lednu. Lenka chodila chodbami s hlavou vztyčenou, ale já cítila její pohled v zádech pokaždé, když jsem prošla kolem.

Jednou mě zastavila na chodbě.

„Martino… promiň,“ zašeptala.

Chtěla jsem jí něco říct — cokoliv — ale místo toho jsem jen prošla kolem ní a cítila, jak se mi třesou ruce.

Začaly chodit dopisy od právníka. Rozvodové papíry. Dělení majetku. Petr chtěl byt prodat a peníze rozdělit napůl. Bylo mi zle z každého podpisu, z každého úředního razítka.

Moje máma mi volala každý večer: „Martinko, musíš být silná.“ Ale jak být silná, když člověk přijde o všechno?

Jednou večer jsem seděla sama u televize a najednou mě přepadla panika — co budu dělat dál? Kdo vlastně jsem bez něj? Celý život jsem byla Petr a Martina Novákovi. Teď už jsem jen Martina.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila mluvit o svých pocitech nahlas — o vzteku, smutku i nenávisti k Lence i Petrovi.

Děti mě podporovaly, ale bylo vidět, jak jsou samy zmatené a zraněné.

Jednou přišla Klára s nápadem: „Mami, pojď s námi na víkend do Krkonoš.“

Nechtělo se mi mezi lidi, ale nakonec jsem jela. V horách jsem poprvé po dlouhé době cítila klid — sníh křupal pod nohama, vzduch byl čistý a já mohla aspoň na chvíli zapomenout.

Po návratu domů jsem začala pomalu dávat svůj život dohromady. Přihlásila jsem se na kurz keramiky, začala chodit plavat a víc se vídat s kamarádkami (těmi opravdovými). Bylo to těžké — každý večer při pohledu na prázdnou postel mě bodlo u srdce.

Ale časem bolest otupěla. Naučila jsem se být sama se sebou. Naučila jsem se odpouštět — hlavně sobě za to, že jsem nic nepoznala dřív.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy Petr odešel. Občas ho potkám ve městě s Lenkou po boku — vypadají šťastně, ale já už necítím nenávist ani závist.

Někdy si říkám: Proč právě já? Co jsem udělala špatně? Ale pak si uvědomím — možná je to nová šance začít znovu.

Možná bych se měla zeptat vás: Myslíte si, že lze po takové zradě ještě někomu věřit? Má cenu hledat nové štěstí i po padesátce?