Když se domov rozpadá: Příběh jedné zrady v srdci Prahy

„Jano, promiň, že tě ruším, ale musím ti něco říct. Dvakrát jsem viděla, jak tvůj Petr přivádí domů nějakou ženu, když nejsi doma.“ Sousedka Alena stála ve dveřích našeho bytu na sídlišti v Modřanech a její hlas se třásl. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Bylo pondělí ráno, děti už byly ve škole a já si právě vařila kávu před odchodem do práce.

„To není možné,“ vyhrkla jsem, ale v hloubi duše jsem věděla, že něco není v pořádku už delší dobu. Petr byl poslední měsíce odtažitý, často zůstával v práci déle a na mé otázky odpovídal podrážděně nebo vůbec. Ale že by mě podváděl? To jsem si odmítala připustit.

Alena mě pohladila po rameni. „Nechci ti ublížit, ale myslím, že bys to měla vědět.“ Zavřela za sebou dveře a já zůstala stát v předsíni s hrnkem kávy v ruce, která mi najednou připadala studená a hořká.

Celý den jsem byla jako tělo bez duše. V práci jsem dělala chyby, šéfová na mě křičela a kolegyně Lenka se mě ptala, jestli jsem nemocná. „Ne, jen špatně spím,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Když jsem večer přišla domů, Petr seděl u televize a díval se na zprávy. „Ahoj,“ řekl bez zájmu. „Jak bylo v práci?“

„Dobře,“ odpověděla jsem a pozorovala ho. Všiml si mého pohledu. „Co je?“

„Nic,“ zalhala jsem znovu. Ale v hlavě mi vířily myšlenky: Kdo je ta žena? Proč ji vodí do našeho bytu? Co spolu dělají?

Další dny byly jako zlý sen. Snažila jsem se chovat normálně kvůli dětem – Tomášovi je dvanáct a Aničce osm – ale uvnitř mě sžírala žárlivost a strach. V noci jsem plakala do polštáře a ráno si maskovala opuchlé oči make-upem.

Jednoho večera, když Petr odešel „na poradu“, jsem se rozhodla jednat. Požádala jsem Alenu, aby mi zavolala, kdyby zase někdo přišel. O půl deváté mi zazvonil telefon: „Jano, je tu zase ta žena.“

Srdce mi bušilo až v krku. Vzala jsem si kabát a vyběhla ven. Připlížila jsem se ke dveřím našeho bytu a slyšela tlumené hlasy a smích. Ruce se mi třásly, když jsem odemykala.

Vešla jsem dovnitř a uviděla Petra sedět na gauči vedle mladé ženy s dlouhými tmavými vlasy. Smáli se něčemu na jeho mobilu. Když mě spatřili, oba ztuhli.

„Co to má znamenat?“ vykřikla jsem.

Petr vyskočil: „Jano, to není tak, jak si myslíš…“

„A jak to teda je?“ křičela jsem dál. „Kdo je to?“

Žena vstala a nervózně si uhladila sukni. „Já… já jsem Petra kolegyně z práce. Potřebovala jsem pomoct s projektem.“

„V devět večer? U nás doma?“ slzy mi tekly po tvářích.

Petr se snažil vysvětlovat: „Jano, prosím tě, uklidni se. Není to tak…“

„Nechci nic slyšet!“ rozbrečela jsem se naplno a utekla do ložnice.

Celou noc jsme spolu nemluvili. Ráno Petr odešel do práce dřív než obvykle a já zůstala sama s dětmi a svými myšlenkami.

Následující týdny byly peklo. Petr byl ještě odtažitější než dřív, doma jsme se míjeli jako cizí lidé. Děti cítily napětí a Anička se mě jednou zeptala: „Mami, proč jsi pořád smutná?“

Nevěděla jsem, co jí mám říct.

Jednoho dne jsem našla v jeho bundě lístek do divadla – dvě vstupenky na páteční večer. Když jsem se ho na to zeptala, začal křičet: „Ty mi šmejdíš v kapsách? To už jsme fakt tak daleko?“

„Chci jen vědět pravdu!“ vykřikla jsem zoufale.

„A co když ti ji řeknu? Stejně mi nebudeš věřit!“ práskl dveřmi a odešel.

Zůstala jsem sama v kuchyni a poprvé mě napadlo: Co když už mě nemiluje? Co když má opravdu jinou?

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o svých pocitech zrady, o strachu z budoucnosti i o tom, jak moc chci udržet rodinu pohromadě kvůli dětem. „Jano,“ řekla mi jednou tiše, „někdy je lepší pustit to, co nás ničí.“

Ale jak pustit člověka, kterého milujete celý život? Jak vysvětlit dětem, že jejich táta už možná nebude bydlet doma?

Jednoho večera jsme si s Petrem sedli ke stolu. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.

Petr dlouho mlčel. Pak přiznal: „Ano, byl jsem s jinou ženou. Ale nevím proč… prostě jsme se odcizili.“

Slzy mi tekly po tvářích, ale cítila jsem i úlevu – konečně byla pravda venku.

Dnes už spolu nejsme. Děti to nesly těžce, ale časem pochopily. Já se učím žít sama za sebe a hledat štěstí jinde.

Někdy v noci přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Dá se vůbec po takové zradě ještě někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?