Zrada v rodině: Příběh matky, která nevěděla, jak dál
„Tomáši, kde jsou ty peníze?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do jeho pokoje. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Věděla jsem to. Věděla jsem, že je vzal on. Ale pořád jsem doufala, že mi to vyvrátí, že se všechno vysvětlí.
Tomáš seděl u počítače a ani se na mě nepodíval. „Jaký peníze?“ zamumlal a dál kliknul myší. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem na něj opravdu ztratila nervy.
„Ty peníze z obálky v šuplíku! Bylo tam dvacet tisíc na opravu auta! Tomáši, já ti věřila…“ Hlas se mi zlomil a slzy mi začaly stékat po tváři.
Mlčel. Jen se díval do monitoru, jako by tam našel odpovědi na všechny otázky světa. Nakonec se otočil a řekl: „Potřeboval jsem je. Vrátím ti je.“
Tohle byla ta chvíle, kdy se mi zhroutil svět. Nikdy bych nevěřila, že by mi vlastní dítě mohlo sáhnout na peníze. Vždycky jsme spolu všechno řešili. Po smrti manžela jsme byli jen my dva – já a Tomáš. Drželi jsme při sobě, i když to bylo těžké. On byl moje všechno.
Ale poslední rok byl jiný. Tomáš začal chodit s partou kluků, kteří se mi nikdy nelíbili. Přestával chodit domů včas, ve škole měl problémy a často lhal. Snažila jsem se s ním mluvit, ale vždycky mě odbyl nebo odešel z místnosti.
Ten večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na prázdnou obálku. V hlavě mi běžely vzpomínky na Tomáše jako malého kluka – jak mě objímal, jak jsme spolu pekli bábovku, jak mi sliboval, že mě nikdy neopustí. A teď? Ukradl mi peníze a ani necítil potřebu se omluvit.
Druhý den ráno jsem ho našla v posteli s mobilem v ruce. „Tomáši, musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.
„Nemám čas,“ odsekl.
„Tohle nemůžeš jen tak přejít! Já ti věřila! Proč jsi to udělal?“
Chvíli mlčel a pak řekl: „Potřeboval jsem je na dluhy. Nechtěl jsem ti to říct.“
„Jaký dluhy? Tomáši, co se děje?“
Zavřel oči a dlouho nic neříkal. Pak ze sebe vysoukal: „Dlužím klukům z party peníze za trávu… Když jsem neměl na splátku, začali mi vyhrožovat.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že se propadám do země. Můj syn – ten hodný kluk, kterého jsem vychovala sama – bral drogy a zadlužil se kvůli nim? Chtěla jsem ho obejmout a zároveň s ním zatřást.
„Proč jsi za mnou nepřišel? Proč jsi mi to neřekl?“
„Bál jsem se… Nechtěl jsem tě zklamat.“
Seděla jsem naproti němu a nevěděla, co říct. Chtěla jsem mu pomoct, ale zároveň jsem cítila obrovskou zradu. Jak mu teď můžu věřit? Jak mu můžu znovu svěřit klíče od bytu nebo peníze?
Následující dny byly peklo. Tomáš byl zavřený ve svém pokoji, já chodila do práce jako tělo bez duše. Všichni v práci si všimli, že nejsem ve své kůži. Kolegyně Petra se mě jednou zeptala: „Jani, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“
Rozbrečela jsem se přímo v kuchyňce u kafe. Petra mě objala a řekla: „Musíš být silná. Ale hlavně – mluv s ním. Nenechávej to být.“
Večer jsem si sedla k Tomášovi na postel. „Musíme něco udělat. Takhle to nejde dál.“
„Já vím…“ řekl tiše.
Navrhla jsem mu, že půjdeme k psychologovi. Nejdřív odmítal, ale nakonec souhlasil – prý kvůli mně.
První návštěva byla hrozná. Seděli jsme naproti paní doktorce Novotné a Tomáš mlčel jako zařezaný. Já brečela skoro celou hodinu.
Ale pomalu se věci začaly měnit. Tomáš přestal chodit s partou, začal mi víc vyprávět o svých pocitech a dokonce si našel brigádu v supermarketu, aby mi mohl peníze vrátit.
Přesto ve mně zůstala rána. Každý den přemýšlím: Můžu mu ještě někdy věřit? Nebo bych měla být opatrnější? Je správné odpustit takovou zradu?
Někdy večer sedím u okna a dívám se na hvězdy nad Prahou a ptám se sama sebe: Je možné znovu najít důvěru po takové ráně? Co byste udělali vy na mém místě?