Třicet let manželství v troskách: Největší bolest přišla od vlastních synů

„Mami, možná bys měla pochopit, že táta prostě chce být šťastný. A ty… ty jsi poslední roky nebyla zrovna lehká.“

Ta slova mi v hlavě rezonují už týdny. Stojím v kuchyni našeho bytu na Vinohradech, kde jsem s Karlem vychovala oba naše syny – Tomáše a Pavla. Je to měsíc, co mi Karel oznámil, že odchází. Prý už dlouho necítí to, co dřív. Prý potkal někoho, kdo mu vrací chuť do života. Je jí dvacet osm a jmenuje se Veronika. Já mám padesát čtyři a pocit, že se mi svět rozpadl pod rukama.

První dny jsem jen seděla na gauči a zírala do prázdna. Všude kolem mě byly stopy jeho života – jeho hrnek na kávu, jeho knížky na nočním stolku, jeho vůně ve skříni. Snažila jsem se najít smysl v tom, co se stalo. Kde jsem udělala chybu? Byla jsem špatná manželka? Nebo matka? Když jsem sebrala odvahu a zavolala Tomášovi, doufala jsem v útěchu. Místo toho přišla ta věta. A pak další.

„Mami, vždyť jste se poslední roky jen hádali. Táta byl pořád nervózní. Třeba je to takhle lepší pro všechny.“

Pavel byl o něco citlivější, ale i on mi řekl: „Já chápu, že tě to bolí, ale nemůžeš po nás chtít, abychom si vybrali stranu.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zůstala sama. Nejen bez Karla, ale i bez podpory svých dětí. Vždycky jsem si myslela, že rodina je základ. Že když přijde krize, podržíme se navzájem. Ale teď jsem byla pro své syny jen přítěž – někdo, kdo jim komplikuje život svými emocemi.

Začala jsem chodit do práce dřív než obvykle a domů se vracela později. V kanceláři na mě kolegyně Zuzana koukala s lítostí v očích. „Jano, nechceš zajít na víno?“ ptala se opatrně. Ale já neměla chuť mluvit. Cítila jsem se jako průhledný duch.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme všichni čtyři na chalupě v Orlických horách – kluci mají rozcuchané vlasy od koupání v rybníku a Karel mě objímá kolem ramen. Byli jsme šťastní? Nebo už tehdy byly trhliny, které jsem neviděla?

Začaly mi chodit zprávy od známých: „Slyšela jsem, co se stalo… Drž se.“ Některé byly upřímné, jiné jen zvědavé. Nejhorší bylo jít do obchodu a potkat sousedku paní Novákovou: „Tak co, Janičko, jak to zvládáš? On ten Karel byl vždycky takový…“ Cítila jsem stud i vztek zároveň.

Jednoho dne mi Tomáš napsal: „Mami, můžeme se sejít? Chci ti něco říct.“ Sešli jsme se v kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Seděl naproti mně a nervózně si pohrával s hrnkem kávy.

„Mami… já vím, že jsi teď sama. Ale já mám taky svůj život. S Luckou čekáme miminko a já prostě nemůžu být pořád mezi tebou a tátou.“

Zamrazilo mě. Můj vlastní syn mi oznamuje radostnou novinu a zároveň mi dává najevo, že už pro něj nejsem prioritou. Usmála jsem se a pogratulovala mu, ale uvnitř mě to bolelo víc než cokoliv jiného.

Pavel mi volal méně a méně. Když už jsme spolu mluvili, byl odměřený. „Mami, prosím tě, neřeš to pořád dokola. Život jde dál.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. Vyprávěla jsem jí o svém strachu ze samoty, o tom, jak se bojím stáří bez rodiny. „Jano,“ řekla mi jednou paní doktorka Klímová, „vy jste celý život žila pro druhé. Teď je čas začít žít pro sebe.“

Ale jak? Jak mám začít znovu ve věku, kdy většina lidí sklízí plody své práce a užívá si vnoučat?

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byl to Karel.

„Jano… promiň, že volám tak pozdě. Potřebuju si pro nějaké věci.“

Cítila jsem vztek i lítost zároveň.

„Karel, proč jsi mi to udělal? Proč jsi nás opustil?“

Na druhém konci bylo ticho.

„Já… nevím. Prostě jsem už nemohl dál žít ve lži.“

Položila jsem telefon a rozplakala se jako malá holka.

Dny plynuly a já si pomalu zvykala na nový režim – sama doma, sama v kině, sama na procházkách v Riegrových sadech. Začala jsem psát deník a chodit na kurzy keramiky. Pomalu jsem zjišťovala, že samota nemusí být jen trest.

Jednou večer mi přišla zpráva od Pavla: „Mami, nechceš přijít na nedělní oběd? S Klárou bychom tě rádi viděli.“

Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy mě někdo opravdu pozval – ne z povinnosti, ale z upřímnosti.

Na obědě bylo všechno trochu křečovité, ale cítila jsem naději. Možná se vztahy s dětmi časem zahojí.

Když teď sedím u okna a dívám se na noční Prahu, přemýšlím: Proč je někdy největší bolest způsobená těmi nejbližšími? A dá se vůbec někdy znovu důvěřovat lidem, kteří vás zradili?