Seděly jsme a plakaly spolu: Příběh matky a dcery, které opustili ti, co měly nejvíc rády

„Mami, on mi napsal, že už mě nemiluje. Prostě jen tak. Přes Instagram. Ani se neobtěžoval přijít osobně,“ vzlykala Anička a její ruce se třásly, když mi ukazovala obrazovku telefonu. Seděla jsem vedle ní na gauči v našem obýváku, kde ještě před pár hodinami voněla večeře a smáli jsme se u televize. Teď byl byt tichý, jen naše společné slzy kapaly na polštář.

Chtěla jsem ji obejmout, říct jí, že to přejde, že je silná a že to zvládne. Ale v tu chvíli mi v kapse zavibroval mobil. Otevřela jsem zprávu a svět se mi rozpadl pod rukama: „Omlouvám se, už to dál nejde. Odcházím. Petr.“ Po dvaceti letech manželství. Po dvaceti letech společných Vánoc, dovolených v Krkonoších, hádek kvůli penězům i smíření u kávy v kuchyni. Po dvaceti letech mi můj muž napsal jen krátkou SMS.

Seděly jsme tam spolu, dvě ženy – matka a dcera – každá zlomená jiným mužem, ale bolest byla stejná. „Anička, já… táta… taky odešel,“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky. Podívala se na mě s očima plnýma nepochopení a pak mě pevně objala. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že nejsme jen matka a dcera, ale dvě spojenkyně proti světu.

„Proč jsou chlapi takoví srabi?“ zeptala se Anička tiše. „Proč nám to nemůžou říct do očí?“ Neměla jsem odpověď. Sama jsem si kladla stejnou otázku. Petr byl vždycky spíš tichý typ, ale nikdy bych nevěřila, že by odešel takhle zbaběle. Vždyť jsme spolu prošli tolika věcmi – když jsem přišla o práci, když Anička měla mononukleózu a já nespala celé noci u její postele, když jsme spláceli hypotéku a počítali každou korunu.

Vzpomněla jsem si na naši poslední hádku. Bylo to kvůli penězům – zase. Petr poslední dobou chodil domů později a později, vymlouval se na práci. Já byla unavená z práce v nemocnici, z domácnosti i z toho, že všechno táhnu sama. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tohle je konec.

Anička mezitím brečela do polštáře a mezi vzlyky mi vyprávěla o svém příteli Tomášovi. „Říkal mi minulý týden, jak mě miluje… A teď prostě napíše zprávu? Co jsem udělala špatně?“

„Nic jsi neudělala špatně,“ zašeptala jsem a pohladila ji po vlasech. „To oni jsou slabí. Nedokážou čelit tomu, co cítíme.“

Byla už tma, když jsme obě seděly v kuchyni u čaje. Byt byl najednou příliš velký a prázdný. Z chodby zmizely Petrovy boty i jeho bunda. V koupelně chyběla jeho zubní pasta. Všude bylo ticho.

„Mami, co budeme dělat?“ zeptala se Anička tiše.

Nevěděla jsem. Poprvé v životě jsem neměla plán. Vždycky jsem byla ta silná – pro Aničku i pro Petra. Ale teď jsem byla stejně zlomená jako ona.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako robot. V nemocnici na oddělení interny bylo rušno jako vždycky – pacienti volali sestry, lékaři pobíhali s papíry, někdo křičel na chodbě. Ale já byla duchem úplně jinde. Kolegyně Jana si všimla mých červených očí.

„Co se stalo?“ zeptala se opatrně.

„Petr odešel,“ vydechla jsem.

Jana mě objala a šeptla: „To zvládneš. Jsi silná ženská.“

Ale já si tak nepřipadala.

Anička zůstala doma. Volala mi odpoledne: „Mami, Tomáš už má novou holku… Viděla jsem to na Instagramu.“

Chtěla jsem ji utěšit, ale nevěděla jsem jak. Sama jsem měla pocit, že se mi svět rozpadl pod rukama.

Večer jsme seděly u televize a mlčely. Najednou Anička řekla: „Víš co? Pojďme jet k babičce na chalupu. Aspoň na víkend.“

Souhlasila jsem bez váhání. Potřebovala jsem pryč z bytu plného vzpomínek.

Na chalupě v Orlických horách jsme poprvé po dlouhé době obě spaly celou noc. Ráno jsme šly na procházku do lesa a povídaly si o všem možném – o škole, o práci, o tom, jaké by to bylo začít znovu někde jinde.

„Myslíš, že ještě někdy někomu uvěřím?“ zeptala se Anička.

„Já nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale máme jedna druhou.“

Začaly jsme si pomalu budovat nový režim – bez Petra a bez Tomáše. Bylo to těžké. Každý večer jsem usínala s pocitem prázdnoty a ráno se budila s těžkým srdcem. Ale věděla jsem, že musím být silná kvůli Aničce.

Jednou večer jsme seděly u krbu a Anička řekla: „Mami, možná je lepší být chvíli sama než s někým, kdo nás neumí milovat.“

Přikývla jsem a poprvé za dlouhou dobu se usmála.

Dnes už je to několik měsíců od té noci, kdy nás opustili ti, které jsme milovaly nejvíc. Pořád to bolí – někdy víc, někdy míň. Ale naučily jsme se být spolu silné.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít někoho, kdo má odvahu milovat doopravdy? A opravdu je lepší být chvíli sám než žít ve lži? Co si o tom myslíte vy?