Když se mi svět zhroutil: Jak jsem našel sílu v modlitbě během manželčiny nemoci

„Proč se to děje zrovna nám?“ zašeptal jsem do ticha nemocničního pokoje, kde ležela Jana napojená na přístroje. Její tvář byla bledá, oči zavřené, ruce bezvládně spočívaly na dece. Včera jsme ještě společně snídali a smáli se nad tím, jak naše dcera Anička zapomněla klíče od bytu. Dnes ráno Jana zkolabovala v koupelně. Volal jsem záchranku s třesoucíma se rukama a v hlavě mi hučelo. Všechno se stalo tak rychle.

„Pane Novotný, vaše žena prodělala těžkou mozkovou příhodu. Její stav je vážný,“ řekl mi lékař s kamennou tváří. Slyšel jsem jeho slova, ale jako by ke mně nedoléhala. Všechno kolem mě bylo rozmazané, jako bych stál pod vodou. V hlavě mi běžely obrazy z našeho společného života – svatba v kostele svatého Jakuba, první Vánoce v našem bytě na Žižkově, Aniččiny první krůčky.

Seděl jsem v nemocniční čekárně, kde to páchlo dezinfekcí a strachem. Anička seděla vedle mě, oči zarudlé od pláče. „Tati, ona to zvládne, viď?“ zeptala se tiše. Chtěl jsem ji obejmout a říct jí, že všechno bude dobré, ale v tu chvíli jsem tomu sám nevěřil. Jen jsem ji pevně stiskl za ruku.

Dny se táhly jeden za druhým. Každé ráno jsem chodil do nemocnice s nadějí, že Jana otevře oči a usměje se na mě tím svým klidným úsměvem. Lékaři byli opatrní ve svých prognózách. „Musíme čekat,“ opakovali stále dokola. Čekání mě ničilo. Doma jsem sedával v Janině křesle a díval se na její oblíbenou knihu položenou na stole. Všude byly její stopy – vůně parfému na polštáři, hrnek s nedopitou kávou.

Jednou večer jsem už nevěděl, co dělat. Cítil jsem se úplně prázdný. Vzal jsem do ruky růženec, který mi kdysi dala babička. Nikdy jsem nebyl moc věřící, ale v tu chvíli jsem potřeboval něco, čeho bych se mohl chytit. „Bože, prosím tě, nenechávej mě samotného,“ šeptal jsem do ticha bytu. Slzy mi tekly po tváři a já se poprvé po letech opravdu modlil.

Začal jsem chodit do kostela svatého Prokopa na Žižkově. Sedával jsem vzadu v lavici a pozoroval ostatní lidi – staré paní s šátky, mladé maminky s dětmi i osamělé muže jako já. Kněz Pater Karel si mě všiml hned první týden. Po mši ke mně přišel: „Pane Novotný, mohu pro vás něco udělat?“ Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem pokrčil rameny a řekl: „Moje žena je v nemocnici… Nevím, co mám dělat.“

Pater Karel mě vyslechl a nabídl mi rozhovor. Seděli jsme spolu v malé sakristii a já mu vyprávěl o Janě, o Aničce, o tom, jak mám strach být sám. „Někdy nám Bůh dává zkoušky, které nechápeme,“ řekl tiše. „Ale nikdy nás nenechá úplně samotné.“

Začal jsem se modlit každý den – ráno před cestou do práce i večer před spaním. Modlitba mi dávala pocit klidu, i když se kolem mě všechno hroutilo. Anička si toho všimla. Jednou večer přišla za mnou do ložnice: „Tati, můžu se modlit s tebou?“ Seděli jsme spolu na posteli a drželi se za ruce. Poprvé po dlouhé době jsem cítil naději.

Jednoho dne mi zavolali z nemocnice: „Pane Novotný, vaše žena začala reagovat na podněty.“ Rozběhl jsem se tam tak rychle, jak jen to šlo. Jana měla otevřené oči a slabě se na mě usmála. „Ahoj…“ zašeptala chraplavě.

Byla to dlouhá cesta zpátky – rehabilitace, logopedie, nekonečné návštěvy lékařů. Ale Jana bojovala statečně. Někdy byla podrážděná a unavená, jindy plakala zoufalstvím. Byly chvíle, kdy jsem měl chuť všechno vzdát. Ale vždycky večer, když jsme seděli spolu u stolu a drželi se za ruce při modlitbě, cítil jsem sílu pokračovat.

Rodina nám pomáhala – moje sestra Alena hlídala Aničku, tchán Josef vozil Janu na rehabilitace. Ale ne všichni to chápali. Moje matka mi jednou vyčetla: „Proč pořád doufáš? Proč si myslíš, že modlitba něco změní?“ Bylo těžké jí vysvětlit, že víra není o zázracích na počkání, ale o naději a síle vydržet.

Jednou večer jsme seděli s Janou na balkoně našeho bytu a dívali se na západ slunce nad Prahou. Jana mi položila hlavu na rameno: „Myslíš, že to zvládneme?“ Podíval jsem se jí do očí a poprvé po dlouhé době jsem byl přesvědčený: „Ano, zvládneme.“

Dnes už je Jana doma. Stále není úplně zdravá – někdy zapomíná slova nebo ji bolí hlava. Ale je tu s námi. Každý den děkuji za to malé vítězství nad osudem.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybych tehdy nenašel sílu v modlitbě? Kde bych byl já… kde by byla naše rodina? Myslíte si, že víra opravdu může člověku pomoci překonat ty nejtěžší chvíle? Jak jste to měli vy?