„Komu Posíláš Peníze, Měl by Tě Navštívit“: Snacha Odmítá Přivézt Vnoučata k Babičce

Madla byla vždy odolná žena. Žijící sama v malé vesnici na Moravě, nacházela útěchu ve své zeleninové zahradě. Řady rajčat, okurek a fazolí byly její pýchou a radostí, svědectvím let tvrdé práce a oddanosti. Její manžel zemřel před deseti lety a od té doby se zahrada stala jejím útočištěm.

Její syn, David, se přestěhoval do Prahy za lepší pracovní příležitostí. Oženil se s Eliškou, městskou dívkou, která neměla velký zájem o venkovský život. Měli dvě děti, Natálku a Petra, které Madla zbožňovala, ale zřídka vídala. Davidova práce ho držela zaneprázdněného a Eliška nebyla nadšená z dlouhé cesty za Madlou.

Madla chápala výzvy městského života, ale nemohla si pomoct a cítila bodnutí samoty. Často posílala peníze Davidovi na výdaje pro děti, doufajíc, že to ulehčí jejich břemeno a možná je povzbudí k návštěvě. Ale návštěvy nikdy nepřišly.

Jednoho dne se Madla rozhodla zavolat Davidovi. Strašně jí chyběla vnoučata a chtěla je vidět. Telefon zvonil několikrát, než ho David zvedl.

„Ahoj mami,“ řekl David, zněl uspěchaně.

„Ahoj Davide, jak se máš?“ zeptala se Madla, snažíc se udržet veselý tón.

„Jako vždycky zaneprázdněný. Co potřebuješ?“

„Přemýšlela jsem, jestli byste mohli přijet na návštěvu. Strašně mi všichni chybíte,“ řekla Madla s nadějí v hlase.

Na druhém konci linky bylo ticho. „Mami, víš jak jsme zaneprázdnění. Je těžké najít čas,“ odpověděl David.

„Chápu to, ale je to už tak dlouho. Posílám peníze na pomoc; možná byste je mohli použít na cestu sem?“ navrhla Madla.

David si povzdechl. „Promluvím si s Eliškou o tom, ale nic neslibuji.“

Dny se změnily v týdny a od Davida nepřišla žádná zpráva. Madla pokračovala ve své rutině, starala se o zahradu a udržovala se zaneprázdněná. Jedno odpoledne se rozhodla zavolat přímo Elišce.

„Haló?“ odpověděla Eliška.

„Ahoj Eliško, tady Madla. Přemýšlela jsem, jestli jste uvažovali o návštěvě s dětmi,“ řekla Madla.

„Madlo, vážíme si všeho, co pro nás děláš, ale cestovat až tam je teď prostě příliš,“ odpověděla Eliška stroze.

„Ale strašně mi chybí Natálka a Petr. Nemohli byste udělat výjimku alespoň jednou?“ prosila Madla.

„Podívej se, Madlo, máme tady svůj život. Není pro nás snadné všechno opustit a přijet,“ řekla Eliška s konečným tónem.

Madla cítila knedlík v krku. „Rozumím,“ řekla tiše předtím, než zavěsila.

Dny se ochladily s příchodem podzimu. Madlina zahrada začala vadnout, stejně jako její naděje na setkání s vnoučaty. Pokračovala v posílání peněz, držíc se slabé naděje, že jednoho dne přijedou.

Jednoho večera, když seděla sama ve své malé kuchyni, zazvonil telefon. Byl to David.

„Mami, mám novinku,“ řekl.

Madlině srdce poskočilo. „Přijedete na návštěvu?“ zeptala se dychtivě.

„Ne, mami. Stěhujeme se do Brna za novou pracovní příležitostí,“ řekl David.

Madla cítila, jak jí srdce klesá. „Brno? To je ještě dál.“

„Vím to, ale je to pro nás skvělá příležitost,“ řekl David.

Madla se přes slzy usmála. „Rozumím. Přeji vám všechno nejlepší.“

Jak roky plynuly, Madlino zdraví začalo upadat. Pokračovala ve starání se o svou zahradu jak nejlépe mohla, ale nebylo to stejné bez smíchu jejích vnoučat ve vzduchu. Nikdy nepřestala posílat peníze, doufajíc, že jednoho dne přijedou.

Ale nikdy nepřijeli.