Když vlastní syn přestane být tvůj: Příběh o domě, rodině a zradě

„Mami, proč nám to prostě nechceš dát? Vždyť ten dům je stejně moc velký na tebe samotnou!“ Synův hlas se mi zarývá do srdce jako nůž. Stojí přede mnou v kuchyni, kde jsem ho kdysi učila krájet cibuli a kde jsme spolu pekli první bábovku. Teď má v očích chlad, který jsem v nich nikdy neviděla. Vedle něj stojí Lenka, jeho žena, ruce založené na prsou, pohled upřený do země, ale v koutku úst jí cuká vítězný úsměv.

„Tomáši, tohle není jen tak nějaký dům. Tady jsi vyrůstal. Tady jsme s tátou…“ Hlas se mi zlomí. Vzpomínka na manžela mě bodne do hrudi. Už tři roky je pryč. Po jeho smrti jsem zůstala sama v našem domě na okraji města, kde každý kout dýchá jeho přítomností.

Lenka si odkašle. „Marie, my bychom ti přece pomohli s tím stěhováním. A v našem bytě bys měla klid, žádné schody, všechno blízko.“ Její hlas je sladký jako med, ale já vím, že pod tím povrchem je něco jiného. Už od začátku jsem cítila, že jí nejde jen o Tomášovo štěstí.

Tomáš se na mě dívá s výčitkou. „Lenka má pravdu. Vždyť jsi sama říkala, že je ti tu smutno. My bychom tu mohli založit rodinu, děti by si hrály na zahradě…“

Zavřu oči a snažím se neplakat. „A co já? Kam půjdu já? Do paneláku? Tam, kde nikoho neznám?“

Lenka se usměje: „Ale vždyť bys byla blíž k nám! A my bychom tě navštěvovali.“

Vím, že lže. Už teď mě navštěvují jen z povinnosti. Od svatby se Tomáš změnil. Když přijde, mluví jen o Lence a o tom, jak je všechno těžké. Lenka mi nikdy neřekla „mami“, vždy jen „Marie“, a když jsem jí nabídla koláč, odmítla s tím, že drží dietu.

Sedím večer u stolu a dívám se na staré fotografie. Tomáš jako malý kluk na saních, já s manželem na zahradě pod jabloní. Všechno to bylo tak jiné. Kde jsem udělala chybu? Proč mě teď vlastní dítě vidí jako překážku?

Další den přijde Tomáš sám. Sedne si naproti mně a chvíli mlčí. „Mami… Lenka to myslí dobře. Ona jen nechce, abys byla sama.“

„A ty? Co chceš ty?“ zeptám se tiše.

Sklopí oči. „Já… já chci klid. Už mě nebaví ty hádky doma kvůli tomu domu.“

Cítím, jak se mi hroutí svět. „Takže když ti ho nedám, nebudeš mě mít rád?“

„To není tak jednoduché…“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom pořád dokola. Mám jediného syna. Všechno jsem mu dala – čas, lásku, peníze na školu i první auto. Po smrti manžela byl on můj jediný smysl života. Teď mám pocit, že jsem pro něj jen překážka.

Začínají mi chodit anonymní dopisy do schránky: „Dejte mladým šanci!“, „Stará bábo, pusť dům dál!“ Podezírám Lenku nebo její matku – ta mě nikdy neměla ráda.

Jednou večer slyším hádku před domem. Tomáš křičí na Lenku: „Nemůžeš ji nutit! Je to její dům!“ Lenka mu odpovídá: „A co my? Máme žít v tom malém bytě do smrti? Myslíš vůbec někdy na mě?“

Slyším to z okna a srdce mi krvácí. Vím, že Tomáš je mezi dvěma mlýnskými kameny.

Začnu chodit ke své kamarádce Aleně na kávu. Ta mi říká: „Nesmíš ustoupit! Když jim dáš dům teď, už tě nikdy nebudou brát vážně.“ Ale co když tím ztratím syna?

Jednou večer přijde Tomáš sám a má slzy v očích. „Mami… Lenka je těhotná.“

Zamrazí mě to. „A co to znamená?“

„Že potřebujeme víc místa… Prosím tě.“

Dívám se na něj a vidím v něm toho malého kluka s rozbitým kolenem. Chci ho obejmout a říct mu, že všechno bude dobré. Ale nemůžu.

„Tomáši… Já ten dům nedám. Je to jediné, co mi po tátovi zbylo.“

Odejde beze slova.

Od té doby se mnou nemluví. Lenka mi posílá SMS: „Jste sobecká.“

Sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Je opravdu sobecké chtít si nechat svůj domov? Nebo je sobecké chtít po matce, aby se vzdala všeho pro štěstí svého dítěte?

Co byste udělali vy? Má matka právo říct ne svému dítěti – i když riskuje, že ho tím ztratí navždy?