Když domov přestane být domovem: Příběh zrady, návratů a odpuštění

„Mami, co se děje? Proč pláčeš?“ šeptala jsem do telefonu, zatímco jsem se snažila nevzbudit pozornost ostatních studentů v přednáškové místnosti na Karlově univerzitě. Máma vzlykala tak, že jsem jí sotva rozuměla. „Táta… on… odešel. Odešel za tou ženskou z práce. Už se nevrátí.“ V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc kousků. Vždycky jsem si myslela, že naše rodina je pevná jako skála, že jsme spolu prošli vším – od tátovy ztráty práce až po máminu nemoc. Ale tohle? To jsem nečekala.

Celé dny jsem pak chodila po Praze jako tělo bez duše. Všude kolem mě ruch města, tramvaje cinkaly, lidé spěchali do práce nebo na rande, ale já byla uvězněná ve své bolesti. Když jsem se večer vrátila domů do našeho paneláku na Jižním Městě, máma seděla u stolu s červenýma očima a prázdnou lahví vína. „Promiň, že to musíš prožívat se mnou,“ šeptla jednou. „Ale já už nemám sílu.“

Byla jsem jedináček a najednou jsem měla pocit, že musím být silná za nás obě. Vzpomínám si na jednu noc, kdy jsem slyšela mámu plakat v koupelně. Potichu jsem zaťukala na dveře. „Mami, bude to dobrý. Máme jedna druhou.“ Ale sama jsem tomu nevěřila.

Táta se odstěhoval k nějaké Lucii z práce. Prý byla mladší, prý ho chápala. Máma o ní mluvila s nenávistí, ale já jsem ji nikdy neviděla. Táta mi psal zprávy – nejdřív každý den, pak jednou týdně, nakonec skoro vůbec. „Promiň, Baruško, že ti tak ubližuju,“ stálo v jedné z nich. Jenže co je mi platné promiň?

Roky plynuly. Máma se pomalu zvedala ze dna – našla si práci v knihovně, začala chodit na jógu a dokonce se smála s kamarádkami u vína. Já jsem dokončila školu a nastoupila do malé reklamní agentury na Vinohradech. Naučila jsem se žít bez táty. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Jednoho dne – bylo to v listopadu, venku mrholilo a já měla za sebou hrozný den v práci – mi zazvonil telefon. „Baruško, můžu tě vidět?“ ozval se tátův hlas. Ztuhla jsem. „Proč?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Chtěl bych ti něco říct… omluvit se…“

Souhlasila jsem s podmínkou, že to bude na veřejném místě. Sešli jsme se v kavárně Slavia s výhledem na Vltavu. Táta zestárl – měl šediny a kruhy pod očima. „Lucie mě opustila,“ řekl tiše. „Byl jsem hlupák. Myslel jsem, že najdu štěstí jinde… Ale ztratil jsem všechno.“

Mlčela jsem dlouho. „A co čekáš ode mě?“ zeptala jsem se nakonec.

„Nevím… možná šanci být zase tvůj táta.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty noci, kdy jsem držela mámu za ruku a slibovala jí, že to zvládneme. Vybavily se mi všechny ty Vánoce bez něj, všechny ty chvíle, kdy jsem potřebovala jeho radu nebo objetí a on nebyl nikde.

Začal mě zvát na obědy, posílal mi zprávy o počasí nebo o tom, jak mu chybím. Máma o tom nechtěla ani slyšet: „Jak ti může být jedno, co nám udělal? Jak mu můžeš odpustit?“ křičela jednou v kuchyni a rozbila talíř o zem.

„Já nevím!“ vybuchla jsem taky. „Nevím, jestli mu někdy odpustím! Ale je to můj táta…“

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla laskavá a trpělivá. „Odpuštění není povinnost,“ říkala mi často. „Je to proces. Možná nikdy neodpustíte úplně – a to je v pořádku.“

Jednou večer mi táta napsal: „Můžu přijít na tvé narozeniny?“ Seděla jsem dlouho nad mobilem a přemýšlela. Nakonec jsem napsala: „Přijď.“

Přišel s kyticí růží a lahví vína – pro mámu i pro mě. Bylo to trapné a napjaté. Máma ho sotva pozdravila a odešla do ložnice. Táta seděl u stolu a díval se na mě s očima plnýma lítosti.

„Baruško… vím, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív. Ale chtěl bych být aspoň trochu součástí tvého života.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsme tam seděli v tichu a poslouchali tikání hodin.

Dnes je to už několik let od té doby, co táta odešel a zase se vrátil – aspoň trochu. Máma s ním pořád nemluví a já balancuji mezi dvěma světy: mezi loajalitou k ní a touhou mít zpátky tátu.

Někdy si říkám: Je vůbec možné odpustit něco takového? A pokud ano – znamená to zapomenout? Nebo jen přijmout bolest jako součást sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit člověku, který vás takhle zradil?