Byt, který nikdy nebyl můj: Příběh o rodinných očekáváních a zradě

„Petro, vždyť jsi sama, děti nemáš, tak proč bys ten byt nemohla dát Janě? Vždyť je to rodina!“ slyším mámin hlas, který mi už několik týdnů nedá spát. Sedím v kuchyni svého malého bytu na Vinohradech, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Kdyby tu teď někdo byl, možná bych křičela. Ale jsem tu sama. Jako vždycky.

„Mami, to snad nemyslíš vážně! Ten byt jsem si koupila sama, na hypotéku, deset let jsem šetřila každou korunu!“ odpovídám jí do telefonu, hlas se mi láme. Vím, že tohle není obyčejný rodinný spor. Tohle je válka o to, kdo má právo rozhodovat o mém životě.

Všechno to začalo před měsícem, když Jana – manželka mého bratra Tomáše – přišla s tím, že čekají druhé dítě. Seděli jsme u nedělního oběda u našich v Modřanech a ona najednou prohlásila: „Petro, ty máš ten byt v Praze navíc. My s Tomášem bychom ho moc potřebovali. Víš přece, jak je teď těžké něco najít.“

Zůstala jsem sedět s pusou dokořán. Táta se tvářil, že neslyší, Tomáš se díval do talíře a máma už začala plánovat, jak by se byt předělal na dětský pokojíček. „Petro, vždyť ty jsi tak hodná holka,“ říkala mi pak v kuchyni šeptem. „Jana to teď nemá lehké. A ty přece víš, jak je důležité držet rodinu pohromadě.“

Ale já jsem taky rodina. A nikdo se mě neptal, jak mi je. Nikdo neviděl ty roky práce v bance, přesčasy, samotu po večerech, když jsem si místo kina počítala úroky z hypotéky. Nikdo neviděl moje slzy, když jsem si poprvé odemykala dveře svého bytu a věděla, že jsem to dokázala sama.

Od té doby mi Jana píše skoro každý den. „Petro, už jsi to promyslela? Bylo by to pro nás obrovské požehnání.“ Nebo: „Víš, že Tomáš je z toho celý špatný? Myslí si, že ti na něm nezáleží.“ A pak máma: „Petruško, já vím, že jsi rozumná holka. Udělej správnou věc.“

Začala jsem pochybovat o sobě. Nejsem snad sobecká? Měla bych být štědřejší? Ale pak si vzpomenu na všechny ty večery, kdy jsem místo dovolené šla na další směnu. Na všechny ty kompromisy a odříkání.

Jednoho večera mi zazvonil telefon. Byl to Tomáš.

„Petro… prosím tě… Já vím, že je to hodně. Ale Jana je teď fakt ve stresu a máma taky… Já nevím, co mám dělat.“

„A co mám dělat já?“ vyhrkla jsem. „Mám se vzdát všeho jen proto, že vy čekáte dítě? Proč já musím pořád ustupovat?“

Na druhém konci bylo ticho.

„Víš co,“ řekla jsem nakonec tišeji. „Já už nemůžu. Přestaňte mě prosit. Ten byt je můj domov.“

Další dny byly peklo. Máma mi přestala volat úplně. Jana na Facebooku napsala status o tom, jak je rodina někdy krutá a sobecká. Společní známí mi začali psát zprávy: „Petro, co se děje? Proč jste rozhádaní?“

Cítila jsem se jako vyvrhel. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně si všimly mého napětí.

Jednoho dne mě zastavila sousedka paní Novotná na chodbě: „Slečno Petro, slyšela jsem od vaší maminky… Vy prý nechcete pomoct bratrovi? To je škoda…“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct z vlastního života.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Já už nechci být ta hodná holka.“

Psycholožka mi řekla: „Petro, vaše hranice jsou důležité. Máte právo říct ne.“

Ale proč je to tak těžké? Proč mám pocit viny za něco, co by mělo být samozřejmé?

Jednoho večera jsem seděla na balkoně svého bytu a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom všem – o dětství v paneláku na Jižním Městě, o tom, jak jsme s Tomášem jako malí stavěli bunkry z dek a snili o vlastním pokoji. O tom, jak se všechno změnilo.

Druhý den ráno jsem napsala Janě zprávu: „Jano, chápu vaši situaci a přeju vám všechno dobré. Ale svůj byt nedám. Prosím respektujte to.“

Odpověď byla krátká: „To jsem si mohla myslet.“

Máma mi od té doby nevolá vůbec.

Ale já poprvé po dlouhé době cítím klid.

Možná jsem přišla o část rodiny. Ale získala jsem zpět samu sebe.

Někdy přemýšlím: Proč je v Česku pořád tak těžké říct NE vlastní rodině? Je správné obětovat vlastní štěstí kvůli očekáváním ostatních? Co byste udělali vy na mém místě?