„Můj bratr a švagrová se nastěhovali, a teď všichni chtějí, abych odešla“

Jana vždy měla blízko ke své rodině. Po absolvování vysoké školy si našla slušnou práci a pronajala si malý byt ve městě. Život byl dobrý, ale životní náklady byly vysoké a ona měla problém ušetřit peníze. Když jí skončila nájemní smlouva, rozhodla se přestěhovat zpět k rodičům, aby si našetřila na zálohu na dům.

Její rodiče bydleli v skromném třípokojovém domě v klidné předměstské čtvrti. Nebyl prostorný, ale pro tři lidi byl dostatečně pohodlný. Jana si vzala nejmenší pokoj, který kdysi býval jejím dětským pokojem. Nevadilo jí to; bylo to přece jen dočasné.

Všechno šlo hladce, dokud se jednoho večera neobjevil její bratr Petr s manželkou Lenkou a kufry v ruce. Petr přišel o práci a nemohli si už dovolit platit nájem. Jejich pronajímatel jim dal týden na vystěhování. Neměli kam jinam jít, a tak se zeptali, jestli by mohli zůstat u Jany a jejích rodičů, dokud se znovu nepostaví na nohy.

Janini rodiče byli soucitní a okamžitě souhlasili. Přestavěli dům, aby ubytovali nové příchozí. Petr a Lenka si vzali hostinský pokoj, který byl o něco větší než Janin pokoj. Obývací pokoj se stal provizorním skladištěm pro jejich věci.

Zpočátku se Jana snažila být chápavá. Věděla, že její bratr prochází těžkým obdobím. Ale jak dny přecházely v týdny a týdny v měsíce, dům se stával stále více přeplněným. Soukromí bylo luxusem, který si nikdo nemohl dovolit. Rozvrh používání koupelny byl noční můrou a kuchyň byla vždy plná.

Napětí začalo narůstat. Jana měla pocit, že chodí po špičkách. Její rodiče neustále zprostředkovávali mezi ní a Petrem, který měl pocit, že má větší právo tam být než ona. Lenka také moc nepomáhala; často stála na Petrově straně a dělala pasivně-agresivní poznámky o tom, jak by Jana měla být ohleduplnější.

Jednoho večera, po dalším hádce o to, kdo má ráno první použít koupelnu, svolal Janin otec rodinnou schůzku. Vysvětlil, že současná situace je neudržitelná a že někdo musí odejít. Všechny oči se obrátily na Janu.

„Proč já?“ zeptala se nevěřícně. „Byla jsem tu první!“

Její matka si povzdechla. „Jano, jsi mladá a svobodná. Můžeš si snadněji najít jiné místo než Petr s Lenkou.“

„Ale přestěhovala jsem se zpátky, abych ušetřila peníze! Teď si nemohu dovolit další byt,“ protestovala Jana.

Petr se přidal: „No tak, Jano. Neříkáme ti, abys odešla navždy. Jen dokud se znovu nepostavíme na nohy.“

Jana se cítila zahnaná do kouta. Věděla, že její rodiče se snaží být spravedliví, ale připadalo jí to, jako by si vybrali Petra místo ní. Neměla kam jinam jít a žádné úspory na které by mohla spoléhat.

Dny přecházely v týdny plné trapného ticha a chladných pohledů. Jana začala trávit více času v práci nebo s přáteli jen proto, aby se vyhnula napětí doma. Ale každou noc se musela vracet do přeplněného domu, který už nepřipomínal domov.

Nakonec tlak byl příliš velký. Jednoho víkendu, když byla rodina pryč, Jana si sbalila věci a nechala na kuchyňském stole vzkaz. Nevěděla, kam jde nebo co bude dělat dál, ale nemohla tam zůstat déle.

Když odjížděla, slzy jí stékaly po tváři. Cítila se opuštěná lidmi, kteří ji měli nejvíce podporovat. Budoucnost vypadala nejistě a bezútěšně.