Přestěhovali jsme se s manželem Petrem na pobřeží, abychom začali nový život daleko od ruchu Prahy. Naše štěstí však netrvalo dlouho – brzy po našem příjezdu se k nám nastěhovala jeho matka, paní Věra, která nikdy neskrývala, že mě nepovažuje za dost dobrou pro svého syna. Její přítomnost rozvířila nejen naše manželství, ale i mé vlastní sebevědomí a vztah k sobě samé.
Moje matka mě vždy varovala, že žít s rodinou mého manžela může být recept na katastrofu. Myslela jsem si, že to zvládnu, ale mýlila jsem se. Navzdory mým nejlepším snahám se věci zhoršily poté, co zemřel můj tchán. Tady je můj příběh o tom, jak se vše rozpadlo.
Jana měla vlastní byt, ale přestěhovala se zpět k rodičům, aby ušetřila peníze. Nyní se k nim přistěhoval i její bratr s manželkou, což dělá dům nesnesitelně přeplněným. Rodina tlačí na Janu, aby se odstěhovala, ale ona nemá kam jít.
Nebylo to tak špatné, jak se zdálo. Nejbližší město bylo jen hodinu jízdy autem. Byly tam obchody, škola. Žádné divadlo, ale víte, někdy život přináší nečekané zvraty.
Znepokojený otec říká své 29leté dceři, že nezvládne žít sama, což způsobuje napětí a zraněné city. Navzdory emocionálnímu dopadu věří, že jedná v jejím nejlepším zájmu.
Týdny se Karel snažil přesvědčit svou manželku Alžbětu, aby se s ním přestěhovala do Kalifornie za lepšími pracovními příležitostmi. Věděl, že zůstat ve svém malém rodném městě v Ohiu jim nedovolí si pořídit vlastní domov. Navíc jejich dcera Pavlína rostla a brzy by musela chodit do školy, což znamenalo vyšší výdaje. Karel nemohl snést myšlenku být od své mladé manželky i na okamžik daleko.