Zůstala jsem sama, abych dceři dala všechno. Teď mě obviňuje, že jsem jí vzala život.

„Mami, ty jsi mi zkazila život!“ křičí na mě Klára a já jen stojím v kuchyni, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Její slova mě bodají do srdce jako nůž. Vždyť jsem pro ni dělala všechno! Kvůli ní jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla směnu v pekárně a pak ještě uklízela kanceláře po večerech. Kvůli ní jsem nikdy nešla na dovolenou, nekoupila si nové boty, šetřila každou korunu. A teď mi říká, že jsem jí vzala dětství? Že jsem ji okradla o normální rodinu?

„Kláro, prosím tě…“ snažím se najít slova, ale ona už bouchla dveřmi do svého pokoje. Zůstávám stát v předsíni našeho panelákového bytu na Jižním Městě a cítím se menší než kdy dřív. V hlavě mi běží vzpomínky jako rozbitý film: jak jsem ji držela v náručí, když měla horečku a její otec – můj bývalý manžel Petr – už byl dávno pryč. Jak jsem jí kupovala první aktovku na splátky. Jak jsem jí tajně nosila čokoládu do školy, aby nebyla mezi spolužáky za chudou.

Petr nás opustil, když byly Kláře dva roky. Pamatuju si to jako dnes – přišel domů, ani se na mě nepodíval a řekl: „Magdo, já už takhle nemůžu. Mám někoho jiného.“ A odešel. Nechal mě s malým dítětem a hypotékou na krku. Jeho nová žena byla mladší, krásnější, měla vlastní byt v Dejvicích a práci v bance. Petr platil alimenty jen podle tabulek a vídal Kláru jednou za měsíc – když si vzpomněl.

Já jsem musela být silná. Pro Kláru. Pro sebe. Pro všechny ty sousedky, co šeptaly na chodbě: „Chudák Magda, ta to má těžké.“ Nikdy jsem si nestěžovala. Jen jsem dřela víc a víc. Když bylo Kláře deset, začala chodit na klavír – platila jsem jí hodiny z peněz za noční úklidy v nemocnici. Když chtěla jet na lyžařský kurz, půjčila jsem si od sestry. Všechno jen proto, aby měla pocit, že je jako ostatní děti.

Ale teď… Teď mi říká, že jsem jí vzala dětství? Že jsem byla pořád pryč? Že nikdy neměla opravdovou rodinu? Že jsem ji dusila svými obavami a únavou?

Sedím u stolu a volám své nejlepší kamarádce Janě. „Jani, já už nevím… Co jsem udělala špatně?“ ptám se zoufale.

„Magdo, ty jsi udělala všechno, co jsi mohla,“ uklidňuje mě Jana. „Klára je teď v pubertě, to přejde.“

Ale Kláře je sedmnáct. Už dávno není malá holka. Má vlastní názory, kamarády, chodí s klukem – Tomášem z vedlejší třídy. A já mám pocit, že mi uniká mezi prsty.

Nedávno přišla domů pozdě v noci a já na ni čekala s večeří. „Kde jsi byla?“ ptám se tiše.

„U Tomáše,“ odpovídá otráveně.

„Víš, že mám o tebe strach.“

„Mami! Ty jsi hrozná! Pořád mě kontroluješ! Nikdy jsi mi nedovolila být normální!“

A pak to začalo – hádky každý den. O škole, o penězích, o tom, že nemáme auto jako ostatní rodiny. O tom, že nemůže jet s kamarády do Chorvatska, protože na to nemáme.

Jednou přišla domů s pláčem: „Tomáš říkal, že jsme socky! Že bydlíme v králíkárně a že ty jsi uklízečka!“

To mě zabolelo nejvíc. Vždyť já dělám tu nejpoctivější práci na světě! Ale pro Kláru je to ostuda.

Začala mi vyčítat všechno: „Kdybys nebyla tak slabá, táta by nás neopustil! Kdybys měla lepší práci, mohla bych studovat v zahraničí! Kdybys nebyla tak ustrašená…“

A já? Jen mlčím a dusím v sobě vztek i lítost.

Před týdnem přišla rána největší: Klára mi oznámila, že chce žít s otcem a jeho novou rodinou. Prý tam má větší pokoj a víc svobody.

„Ale Kláro… Já tě vychovala sama! On tě nikdy nechtěl!“

„To není pravda! Táta říká, že tys mu bránila mě vídat! Že jsi ho pomlouvala!“

Zhroutila jsem se na gauč a brečela celou noc. Jak může věřit jemu? Jak může zapomenout na všechno, co jsme spolu prožily?

Teď sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Kde se stala chyba? Měla jsem být přísnější? Měla jsem víc myslet na sebe? Nebo je to prostě osud všech matek samoživitelek?

Možná jsem opravdu udělala chyby. Možná jsem byla moc úzkostlivá. Ale vždycky jsem ji milovala víc než sebe samu.

A teď… Teď je ze mě po padesátce terč posměchu – i díky vlastní dceři.

Říkám si: „Je možné dát dítěti všechno a stejně ho ztratit? Nebo je to jen fáze, která přejde? Co byste udělali vy na mém místě?“