Zrada v rodině: Jak jsem hledal cestu zpět ke svému synovi

„Jak jsi mi to mohl udělat, Viktore?“ vyhrkl jsem, když jsem stál uprostřed kuchyně a v ruce svíral dopis, který jsem nikdy neměl najít. Viktor stál naproti mně, ruce v kapsách, pohled upřený do podlahy. „Tati… já…“ začal, ale slova mu uvízla v krku.

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Ještě před týdnem jsem byl přesvědčený, že máme s Viktorem vztah, jaký by nám mohl leckdo závidět. Vždycky jsme spolu chodili na fotbal, povídali si o všem možném – od školy až po jeho první lásky. Ale teď? Teď jsem měl pocit, že mezi námi stojí neviditelná zeď.

Dopis byl určený jeho matce – mé bývalé ženě, s níž jsem se rozvedl před pěti lety. Stálo v něm, že jí poslal peníze z mého účtu. Peníze, které jsem šetřil na jeho studia. V dopise psal o tom, jak mě nemůže vystát, jak se mnou nechce být a že by radši žil s ní. Každé slovo mě bodalo do srdce.

„Viktore, proč?“ zeptal jsem se tišeji, když jsem viděl jeho slzy. „Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi lhal?“

Mlčel. Jenom stál a třásl se. V tu chvíli jsem měl chuť křičet, rozbít něco, utéct z toho bytu a už se nikdy nevrátit. Ale místo toho jsem zůstal stát a čekal na odpověď, která nepřicházela.

Ten večer jsme spolu nepromluvili ani slovo. Viktor se zavřel do svého pokoje a já seděl v obýváku s hlavou v dlaních. Přemýšlel jsem, kde se stala chyba. Kde jsem selhal jako otec? Vždyť jsem se snažil být tu pro něj po rozvodu co nejvíc. Vozil jsem ho na tréninky, vařil jeho oblíbené palačinky, poslouchal jeho starosti…

Dny plynuly a napětí mezi námi by se dalo krájet. Každý pokus o rozhovor skončil fiaskem. „Nech mě být,“ odsekl Viktor pokaždé, když jsem se snažil začít mluvit o tom, co se stalo. Já zase nedokázal skrýt svůj hněv a zklamání.

Jednoho večera přišla moje sestra Jana na návštěvu. „Musíš mu dát čas,“ řekla mi potichu v kuchyni. „Je to puberťák, všechno prožívá tisíckrát silněji než ty.“

„Ale on mi lhal! Ukradl mi peníze! Jak mu mám věřit?“

Jana mě pohladila po rameni. „Zkus si vzpomenout na sebe v jeho věku. Taky jsi dělal hlouposti.“

Měla pravdu. Jenže já měl pocit, že tahle rána je příliš hluboká.

Jednoho dne jsem přišel domů dřív z práce a slyšel Viktora telefonovat s matkou. „Já už to tady nevydržím… Táta je pořád naštvanej…“ šeptal do telefonu.

V tu chvíli mě bodlo u srdce ještě víc než předtím. Uvědomil jsem si, že i on trpí. Že není jen viník, ale taky oběť celé téhle situace.

Večer jsem za ním zašel do pokoje. Seděl u počítače a předstíral, že mě nevidí.

„Viktore… můžeme si promluvit?“

Mlčel.

„Já vím, že jsem byl poslední dny protivnej… Ale chci pochopit, proč jsi to udělal.“

Po dlouhé chvíli se otočil. „Ty to nikdy nepochopíš… Máma je sama… Potřebovala ty peníze víc než já školu.“

„A proč jsi mi to neřekl?“

„Protože bys mi to nedovolil!“ vykřikl a v očích měl slzy.

Sedl jsem si vedle něj na postel. „Možná bych ti to nedovolil… Ale aspoň bych věděl pravdu.“

Dlouho jsme mlčeli. Pak Viktor tiše dodal: „Já už nevím, komu mám věřit.“

Ta slova mě zasáhla víc než všechno ostatní. Uvědomil jsem si, že rozvod nás oba poznamenal víc, než jsme si chtěli přiznat.

Začali jsme spolu chodit k rodinnému terapeutovi. První sezení bylo hrozné – oba jsme byli ztuhlí a skoro nemluvili. Ale postupně jsme začali otevírat staré rány i nové bolesti.

Zjistil jsem, že Viktor má pocit, že ho pořád srovnávám sám se sebou v jeho věku. Že čekám, že bude silný a zvládne všechno bez emocí – stejně jako já kdysi musel po smrti svého otce.

Jednou večer přišel Viktor za mnou do obýváku. „Tati… promiň.“

Objali jsme se poprvé po dlouhé době.

Není to dokonalé. Pořád máme mezi sebou spoustu nevyřčeného a někdy stačí málo a hádka je zpátky na stole. Ale aspoň už spolu mluvíme.

Někdy si říkám – kde je ta hranice mezi důvěrou a slepou vírou? Jak poznat, kdy má člověk odpustit a kdy si stát za svým? Možná mi poradíte vy…