Vyhozená z vlastního domova: Jak jsem po zradě našla sílu začít znovu

„Tohle už není tvůj domov, Jitko. Táta by to tak chtěl.“ Slova, která mi řekla Lucie, dcera mého zesnulého manžela, mi rezonovala v hlavě jako ozvěna v prázdném kostele. Stála jsem uprostřed obýváku, kde ještě před pár týdny voněla káva a smáli jsme se s Karlem nad starými vtipy. Teď jsem držela v ruce krabici s několika svými věcmi a Lucie s bratrem Petrem stáli proti mně, chladní a neústupní.

„Prosím vás, vždyť jsem tu s Karlem žila deset let. Všechno jsme budovali spolu,“ snažila jsem se zadržet slzy a najít v sobě poslední zbytky důstojnosti. Petr jen pokrčil rameny: „Dům je napsaný na tátu. A my jsme jeho děti. Nechceme to komplikovat.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pro ně nikdy nebudu rodina. Byla jsem jen ta druhá žena, která jim vzala otce. Když Karel před dvěma měsíci podlehl infarktu, myslela jsem, že nejhorší je za mnou. Ale opravdové peklo začalo až teď.

Seděla jsem na lavičce před domem s igelitkou a krabicí na klíně. Bylo sychravo, mrholilo a já nevěděla, kam jít. Můj vlastní byt jsem kdysi prodala, abychom mohli s Karlem koupit tenhle dům na kraji Plzně. Teď jsem neměla nic. Zavolala jsem své sestře Aleně, která žije v paneláku na Lochotíně. „Přijeď ke mně, Jitko. Aspoň na pár dní,“ řekla bez váhání.

U Aleny jsem první dny skoro nejedla. Jen jsem seděla u okna a dívala se na šedé sídliště. V hlavě mi běžely vzpomínky – Karel v zahradě, jak seká trávu; naše společné večeře; jeho smích. A pak Lucie a Petr, jak mě vyhánějí z domu, který jsme spolu zvelebovali.

Jednou večer přišla Alena do pokoje s hrnkem čaje. „Jitko, musíš něco dělat. Takhle se utrápíš.“

„Ale co mám dělat? Nemám kam jít, nemám peníze…“

Alena si sedla vedle mě a vzala mě za ruku. „Máš mě. A máš sebe. To je víc, než si teď myslíš.“

Začala jsem hledat práci. V padesáti dvou letech to nebylo jednoduché. Všude chtěli mladé lidi nebo zkušenosti v oboru, který jsem nikdy nedělala. Nakonec mě vzali jako prodavačku do malého květinářství na náměstí Republiky. Majitelka paní Novotná byla laskavá a chápavá žena.

První den v práci jsem byla nervózní jako malá holka před první třídou. Paní Novotná mě provedla mezi květinami a řekla: „Tady je místo pro nové začátky, Jitko. Každý den tu někdo přijde s radostí nebo smutkem – a my jim pomáháme.“

Práce mezi květinami mi pomohla zapomenout na bolest. Každý den jsem aranžovala kytice pro svatby i pohřby, poslouchala příběhy zákazníků a pomalu se učila znovu usmívat.

Jednoho dne přišla do květinářství Lucie. Nečekala jsem ji – stála tam v kabátu, nervózně si pohrávala s kabelkou.

„Jitko… já… chtěla jsem ti říct…“ začala koktat.

Ztuhla jsem. Srdce mi bušilo až v krku.

„Omlouvám se za to všechno. Byli jsme s Petrem hrozně naštvaní po tátově smrti. Měli jsme pocit, že nám ho někdo vzal…“

Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co říct.

„Vím, že to nevrátí čas ani ti nevrátí domov… ale chtěla bych ti aspoň poděkovat za to, jak jsi se o tátu starala.“

Slzy mi vyhrkly do očí. „Děkuju, Lucie…“ zašeptala jsem.

Od té chvíle se něco změnilo. Neodpustila jsem hned – to nejde tak rychle – ale přestala jsem cítit jen hořkost.

Začala jsem chodit na procházky do parku, kde kvetly šeříky a voněl čerstvý vzduch. Poznala jsem sousedku paní Hanu, která mě pozvala na kávu a představila dalším ženám z okolí. Pomalu jsem si budovala nový život – menší, skromnější, ale můj.

Jednou večer jsme s Alenou seděly u vína na balkoně a ona se zeptala: „Nelituješ toho všeho? Že jsi tolik obětovala pro Karla?“

Podívala jsem se na hvězdy nad panelákem a poprvé po dlouhé době cítila klid.

„Nelituju ničeho,“ odpověděla jsem tiše. „Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to stejně. Ale teď už vím, že i když mi někdo vezme domov, nemůže mi vzít sebe samu.“

A tak se ptám vás: Co byste udělali na mém místě? Dokázali byste odpustit takovou zradu? Nebo byste šli dál bez odpuštění?