Ukradené roky: Příběh Magdy z pražského paneláku

„Kdo je tady?“ vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela dveře našeho bytu v paneláku na Proseku. Klíč v zámku se zasekl, na rohožce ležely cizí pánské boty a z kuchyně se ozýval smích – hluboký, cizí, nepatřil mému muži Petrovi. Srdce mi bušilo až v krku. V hlavě mi vířily myšlenky: Petr měl být v práci, syn Tomáš ve škole. Všechno mělo být jako vždycky. Jenže nebylo.

„Magdo, to jsi ty?“ ozvala se Petra hlas, ale byl v něm podtón, který jsem neznala. Vešla jsem do kuchyně a u stolu seděl Petr s nějakou ženou – tmavovlasou, mladší, s výrazným smíchem. Na stole dvě skleničky vína a talíř s chlebíčky. V tu chvíli mi došlo, že tenhle den bude jiný než všechny ostatní.

„Tohle je Jana… kolegyně z práce,“ začal Petr rozpačitě. Jana se usmála a natáhla ke mně ruku. „Těší mě, Magdo.“ Její pohled byl sebejistý, skoro výsměšný. V tu chvíli jsem věděla, že to není jen kolegyně. Všechno ve mně křičelo.

„Můžeme si promluvit?“ řekla jsem Petrovi a snažila se ovládnout třesoucí se hlas. Jana se zvedla, popadla kabelku a s úsměvem odešla. Dveře za ní tiše klaply.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se tiše, ale v očích mě pálily slzy. Petr sklopil hlavu. „Magdo… já už takhle nemůžu. Poslední roky jsi byla jen matka a dcera. Pro mě tu nebylo místo.“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci u postele mé nemocné mámy, na Tomášovy úkoly, na nekonečné vaření a praní. Na to, jak jsem odkládala vlastní sny i potřeby. A teď mi Petr říká, že jsem ho zanedbávala?

„A co jsi dělal ty? Kde jsi byl, když jsem potřebovala oporu?“ vyjela jsem na něj. „Víš vůbec, jaké to je starat se o umírající matku? O syna, který má problémy ve škole?“

Petr mlčel. V jeho očích byla lítost i vzdor. „Já už nemůžu být jen někdo navíc,“ řekl nakonec tiše.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Petr odešel spát na gauč do obýváku. Já seděla v kuchyni a dívala se do tmy za oknem. Panelák naproti svítil žlutými okny jako včelí plást. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako stroj. V kanceláři na úřadě mě kolegyně Ivana pozdravila: „Magdi, jsi nějaká bledá… všechno v pohodě?“ Jen jsem přikývla. Nikomu jsem nemohla říct pravdu – že se mi rozpadá rodina.

Odpoledne přišel Tomáš domů dřív než obvykle. „Mami, proč je táta tak divnej?“ zeptal se opatrně. „Nic se neděje,“ zalhala jsem automaticky. Ale Tomáš nebyl hloupý. Už dávno věděl, že něco není v pořádku.

Večer přišla sms od Petra: „Potřebuju čas přemýšlet.“ Odešel k Janě.

Zůstala jsem sama v bytě plném vzpomínek – na první Vánoce s Petrem, na Tomášovy první krůčky, na mámin smích před nemocí. Všechno to najednou bolelo.

Dny plynuly jeden jako druhý. V práci jsem dělala chyby, doma jsem zapomínala vařit večeře. Tomáš byl čím dál uzavřenější. Jednou večer bouchl dveřmi a zařval: „Proč jste všichni tak pitomí?!“ Rozplakala jsem se před ním poprvé v životě.

Jednou večer mi zavolala Ivana: „Magdi, pojď ven, potřebuješ to.“ Sešly jsme se v hospodě U Tří lvů na sídlišti. „Víš co?“ řekla Ivana po druhém pivu. „Petr je blbec. Ale ty nejsi jen manželka a matka. Jsi Magda! Kdy ses naposledy smála?“

Nevěděla jsem. Možná před deseti lety? Možná nikdy?

Začala jsem chodit na procházky po sídlišti, dívat se na lidi kolem sebe – maminky s kočárky, důchodce s pejsky, puberťáky na lavičkách. Najednou mi došlo, že nejsem jediná s bolestí.

Jednou večer mi Tomáš řekl: „Mami, já tě mám rád i když brečíš.“ Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době cítila aspoň kousek klidu.

Po dvou měsících se Petr vrátil domů pro pár věcí. „Magdo… promiň,“ řekl tiše ve dveřích. „Jana… to nebylo ono.“

Jenže já už byla jiná Magda než ta před dvěma měsíci.

„Nevím, jestli ti ještě někdy dokážu věřit,“ řekla jsem mu upřímně.

Teď sedím u kuchyňského stolu a píšu tenhle příběh pro vás všechny, kdo jste někdy cítili bezmoc nebo zradu.

Možná mi někdo řekne: Proč jsi to neviděla dřív? Proč jsi tolik obětovala? Ale já se ptám: Má smysl dávat všechno ostatním a zapomínat přitom na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?