Tohle není muž, kterého jsem si vzala: Martinova nespokojenost a rozpad rodiny

„Tohle jídlo je zase studené, Aleno. Nemůžeš se aspoň jednou snažit?“ Martinův hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u sporáku, ruce se mi třásly, a přestože jsem se snažila, aby večeře byla včas, dvojčata Anička a Jakub mi visela za nohavici a dožadovala se pozornosti.

„Promiň, dneska toho bylo moc v práci a děti…“ začala jsem omluvně, ale Martin mě přerušil mávnutím ruky. „Vždyť jsi doma! Co tu celý den děláš?“ Jeho slova mě bodla přímo do srdce. Ještě před pár lety by mě objal, pohladil po vlasech a řekl, že všechno zvládneme. Teď už jen počítal moje chyby.

Když jsme se s Martinem poznali na vysoké škole v Olomouci, byl to ten nejpozornější kluk široko daleko. Smáli jsme se spolu, cestovali, plánovali budoucnost. Po svatbě jsme si našli byt v Brně a narodila se nám dvojčata. Byli jsme šťastní. Jenže pak začala jezdit jeho maminka – paní Novotná – častěji a častěji.

„Martine, nemyslíš, že bys měl dětem koupit pořádné oblečení? Alena na to asi nemá čas,“ říkávala s úsměvem, který byl ostřejší než nůž. Snažila jsem se to přecházet, ale Martin začal její poznámky opakovat. Najednou jsem byla ta neschopná matka a manželka.

Jednoho večera, když děti konečně usnuly, jsem seděla v koupelně na zemi a tiše plakala. V hlavě mi běžely všechny ty výčitky: „Proč nejsi víc jako moje máma? Proč neumíš pořádně uklidit? Proč jsou děti pořád nemocné?“ Měla jsem pocit, že už nejsem dost dobrá pro nikoho.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, protože jsem nechtěla slyšet otázky typu: „Jak to zvládáš?“ Nezvládala jsem to. Martin byl doma čím dál méně – prý má hodně práce. Když přišel, byl podrážděný a hledal chyby i tam, kde žádné nebyly.

Jednou večer jsem zaslechla jeho rozhovor s matkou přes telefon: „Mami, já už nevím, co s ní. Pořád je unavená, doma je nepořádek…“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem zařvat: „Tak pojď na jeden den zkusit být na mém místě!“ Ale místo toho jsem jen tiše zavřela dveře.

Děti začaly vnímat napětí mezi námi. Anička se mě ptala: „Mami, proč je tatínek pořád smutný?“ Jakub zase začal v noci plakat a budil se s nočními můrami. Cítila jsem vinu za všechno – za Martinovu nespokojenost, za smutek dětí, za vlastní vyčerpání.

Jednoho dne přišla paní Novotná neohlášeně. „Aleno, měla bys víc dbát na to, jak vypadáš. Martin si zaslouží ženu, na kterou může být pyšný.“ V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Paní Novotná,“ řekla jsem tiše, „já dělám všechno pro to, aby byla vaše vnoučata šťastná. Ale už nemůžu být vším pro všechny. Pokud vám záleží na Martinovi i dětech, zkuste mě podpořit místo toho, abyste mě neustále shazovala.“

Odešla uražená a Martin mi večer vyčetl, že jsem byla hrubá. „Moje máma to myslí dobře! Kdybys byla lepší manželka…“ Nedokázala jsem už nic říct. Jen jsem seděla a dívala se do prázdna.

Začala jsem chodit k psycholožce. Byla to jediná chvíle týdne, kdy mě někdo vyslechl bez odsuzování. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že nejsem jediná žena v Česku, která zažívá podobné ponížení od partnera i jeho rodiny.

Jednoho dne mi psycholožka řekla: „Aleno, musíte si stanovit hranice. Jinak vás to zničí.“ Doma jsem si sedla s Martinem ke stolu a poprvé po letech mu řekla: „Takhle už dál nemůžu. Buď začneme spolupracovat jako partneři – nebo půjdu pryč.“

Martin byl v šoku. Nečekal odpor. Začal křičet: „Ty bys mě opustila? A co děti?“ Ale já už byla rozhodnutá. Děti potřebují mámu, která není zlomená.

Začali jsme chodit na párovou terapii. Nebylo to jednoduché – Martin často odmítal přiznat vlastní chyby a jeho matka dál zasahovala do našeho života. Ale já už měla sílu říct: „Tohle je naše rodina. Vyřešíme si to sami.“

Nevím, jak to dopadne. Jsme na cestě plné nejistoty a bolesti. Ale poprvé po dlouhé době cítím naději.

Někdy večer sedím u postýlek dětí a ptám se sama sebe: „Kde se vlastně ztratila ta láska? A dá se ještě najít zpátky?“ Co byste udělali vy na mém místě?