Stíny mé mateřské lásky: Příběh o tom, jak jsem (ne)chtěně svázala svou dceru

„Kláro, proč zase voláš? Vždyť jsi přece dospělá žena!“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem v kuchyni míchala polévku. Hlas se mi třásl podrážděním, ale i obavou. Věděla jsem, že Klára volá kvůli maličkosti – tentokrát kvůli tomu, jak správně vyprat bílou halenku. Bylo jí třicet pět let, měla dvě vysoké školy, práci v knihovně a malého syna. Přesto se mě ptala na věci, které by měla dávno zvládat sama.

„Mami, já vím, že tě tím otravuju, ale já si prostě nejsem jistá…“ ozvalo se z telefonu nejistě. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Co jsem to ze své dcery udělala? Proč se mě pořád na všechno ptá? Proč si nevěří?

Vzpomínky na její dětství mě zaplavily jako přívalová vlna. Byla jsem mladá, když jsem ji měla. Manželství s Petrem bylo od začátku napjaté – on byl uzavřený, málomluvný, často unavený z práce v továrně. Já naopak toužila po harmonii a bezpečí. Klára byla moje všechno. Všechno jsem jí chtěla usnadnit, ochránit ji před bolestí světa. Když upadla na hřišti, běžela jsem k ní dřív než ostatní maminky. Když dostala dvojku z matematiky, seděla jsem s ní celé večery nad úkoly. Když ji ve škole někdo zklamal, utěšovala jsem ji a vysvětlovala, že svět je zlý, ale já ji vždycky ochráním.

Petr mi často říkal: „Nech ji být, Aleno. Musí se naučit sama.“ Já ho neposlouchala. Měla jsem pocit, že když budu všechno řešit za ni, bude šťastná a v bezpečí. Jenže dnes vidím, že jsem jí tím vzala odvahu rozhodovat se sama.

Vzpomínám si na jeden večer před maturitou. Klára seděla u stolu, ruce se jí třásly nad učebnicí češtiny. „Mami, co když to nezvládnu?“ šeptla tehdy. Přisedla jsem si k ní a začala jí diktovat odpovědi na otázky. „Neboj se, všechno spolu projdeme,“ slíbila jsem jí. Tehdy mi to přišlo správné. Dnes bych si přála vrátit čas.

Po maturitě šla na filozofii a knihovnictví – obory, které jsem jí doporučila já. Sama chtěla studovat výtvarnou výchovu, ale já ji přesvědčila, že „malování ji neuživí“. Poslechla mě bez odporu. Když si našla prvního přítele – Honzu z vedlejší vesnice – byla jsem ráda, že je to slušný kluk a že je blízko domova. Když ji později požádal o ruku a ona váhala, řekla jsem jí: „Honza je jistota. S ním budeš mít klidný život.“ A ona opět poslechla.

Dnes je z ní skvělá matka a pracuje v knihovně v našem městě. Ale často ji vidím smutnou. Když přijde na návštěvu s malým Matýskem, sedne si ke stolu a vypráví mi o tom, jak by chtěla začít malovat nebo jet někam sama na výlet – ale prý neví jak.

Jednou večer jsme spolu seděly u čaje a ona najednou řekla: „Mami, myslíš si někdy, že jsi mi moc pomáhala? Že jsi mě nenechala dělat chyby?“ Zaskočilo mě to. „Já… já jsem tě jen chtěla ochránit,“ odpověděla jsem tiše.

„Já vím,“ usmála se smutně Klára. „Ale někdy mám pocit, že nevím, kdo vlastně jsem.“

Od té doby mi tahle věta zní v hlavě každý den. Když vidím Kláru s Matýskem na hřišti a slyším, jak mu říká: „Nelez tam, spadneš!“, poznávám sama sebe před lety. A bojím se, že tenhle kruh nikdy nepřerušíme.

Nedávno jsme měli rodinnou oslavu – slavili jsme Matýskovy páté narozeniny. Celá rodina byla pohromadě: můj muž Petr, Klára s Honzou a Matýskem, moje sestra Jana s rodinou. Všichni se smáli a povídali si. Jen Klára seděla stranou a dívala se z okna.

Přisedla jsem si k ní a tiše řekla: „Kláro, promiň mi to všechno.“ Podívala se na mě překvapeně.

„Za co?“

„Za to, že jsem ti nedovolila žít svůj vlastní život.“

Chvíli mlčela a pak mě objala. „Mami… já tě mám ráda. Ale chci být víc sama sebou.“

Od té chvíle se snažím držet zpátky. Když mi volá kvůli maličkostem, odpovídám stručněji nebo jí řeknu: „Zkus to sama.“ Je to těžké – mám strach o ni i o Matýska. Ale vím, že musím ustoupit.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych dnes něco jinak? Uměla bych být méně ochranářská? Nebo je mateřská láska vždycky trochu sobecká?

Co myslíte vy? Dá se vůbec naučit pustit své dítě do světa bez strachu? Nebo jsme jako rodiče odsouzeni opakovat stejné chyby stále dokola?