Přivedla jsem tátu k sobě. Po měsíci jsem ho poslala zpět. Teď si všichni myslí, že jsem bezcitná.

„Jak jsi to mohla udělat? Vždyť je to tvůj táta!“ slyším hlas své sestry Jitky, který se mi zarývá hluboko do duše. Sedím na kraji postele a třesu se. V ruce svírám mobil, který už dávno ztichl, ale její slova ve mně pořád rezonují. Všichni mě teď mají za bezcitnou mrchu. Ale nikdo neví, co se u nás doma poslední měsíc dělo.

Táta byl vždycky tvrdý chlap. Pracoval celý život na dráze, ruce měl rozpraskané a nikdy si na nic nestěžoval. Po smrti mámy zůstal sám v našem starém bytě v Ostravě. Když mu začaly selhávat nohy a lékař řekl, že už by neměl být sám, bylo jasné, že musí někam jít. Jitka má tři děti a manžela, co je pořád v práci, takže to padlo na mě. „Vždyť jsi sama, máš velký byt v Brně,“ slyšela jsem od všech.

První den byl zvláštní. Táta seděl na gauči a mlčel. Já mu vařila čaj a snažila se navodit nějakou normální atmosféru. „Dáš si polévku?“ zeptala jsem se opatrně. „Jestli je to ta tvoje instantní, tak radši ne,“ odsekl a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Vždycky byl upřímný až na dřeň, ale teď to bolelo víc než kdy dřív.

Další dny byly horší. Táta byl nespokojený se vším – s jídlem, s tím, jak věším prádlo, s tím, že nemám televizi naladěnou na ČT24. „Jak můžeš žít bez pořádných zpráv? To je dneska mládež,“ bručel a já se snažila nevšímat si toho. Ale když mi začal vyčítat i to, že chodím do práce a nechávám ho doma samotného, začala jsem pochybovat o tom, jestli to zvládnu.

Jednoho večera jsem přišla domů později – měla jsem poradu v práci. Táta seděl u stolu a díval se na mě s výrazem, který jsem znala z dětství: zklamaný a přísný zároveň. „Kde jsi byla? Víš vůbec, kolik je hodin? Já tady čekám na večeři!“ vyjel na mě. „Tati, mám práci… Nemůžu být pořád doma,“ snažila jsem se vysvětlit. „Kdybys měla rodinu, věděla bys, co je to starost o druhého!“ To už jsem nevydržela a rozbrečela se.

Další den mi volala Jitka. „Táta si stěžuje, že se o něj nestaráš. Že je tam jako na hotelu.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, jak těžké to je – že táta nechce nic přijmout, že všechno kritizuje, že mi bere poslední zbytky energie. Ale ona jen řekla: „To je stáří. Musíš být trpělivá.“

Jenže trpělivost mi docházela každým dnem víc. Táta začal být protivný i na sousedy – jednou dokonce vynadal paní Novákové za to, že seká trávník moc brzy ráno. Pak mi přišla stížnost od domovníka, že táta nechává otevřené dveře od sklepa a pouští tam kočky.

Jednoho rána jsem našla tátu v kuchyni, jak hledá klíče od bytu. „Chci domů,“ řekl tvrdohlavě. „Tady to není život.“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že doma to nezvládne, že potřebuje pomoc. Ale on jen mávl rukou: „Radši umřu sám doma než tady.“

Ten večer jsem seděla u stolu a brečela do polévky. Volala jsem Jitce: „Já už nemůžu… On mě ničí.“ Ale ona jen zopakovala: „To je tvůj táta.“

Nakonec jsem zavolala jeho sousedce v Ostravě – paní Hrdličkové – jestli by mu občas nepomohla s nákupy a vařením. Souhlasila. Druhý den jsem tátu zabalila do kabátu a odvezla zpět do jeho bytu. Celou cestu mlčel.

Když jsme dorazili, podíval se na mě a řekl: „Aspoň tady vím, kde co mám.“ Neobjal mě, nepoděkoval. Jen zavřel dveře.

Od té doby mi volá rodina i známí – jak jsem mohla být tak bezcitná? Jak můžu nechat starého člověka samotného? Ale nikdo neviděl ty hádky, slzy ani tu bezmoc.

Teď sedím sama v prázdném bytě a přemýšlím: Jsem opravdu tak špatná dcera? Nebo je někdy správné myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?