Pomoc! Máma utratila peníze na operaci za dovolenou u moře
„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vykřikla jsem, když jsem v její kabelce našla letenky do Egypta a hotelovou rezervaci na jméno Jana Nováková. Ještě před týdnem mi brečela do telefonu, že potřebuje akutní operaci kyčle, že už nemůže ani chodit a že bez těch peněz skončí na vozíku. Vzala jsem si kvůli ní půjčku na dvě stě tisíc korun. Dvě stě tisíc! A ona si místo nemocnice balí plavky a opalovací krém.
Stála jsem v našem malém panelákovém bytě v Brně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Máma seděla na pohovce, v ruce kafe, a tvářila se provinile. „Terezko, já vím, že to vypadá špatně, ale já už to prostě potřebovala. Celý život jsem dřela, nikdy jsem nikde nebyla…“
„A co tvoje kyčel? Co když se ti to zhorší?“ ptala jsem se zoufale. V hlavě mi běžely splátky, které budu muset platit dalších pět let. „Víš vůbec, co jsi mi udělala?“
Máma se rozplakala. „Já už nemůžu. Táta odešel, když mi bylo čtyřicet, ty jsi pořád v práci… Já jsem chtěla aspoň na chvíli zapomenout.“
Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem po směně v nemocnici seděla u ní doma a poslouchala její stesky. Jak je všechno drahé, jak ji bolí noha, jak je sama. A teď tohle.
„Víš, kolik mě ta půjčka bude stát? Víš, že kvůli tobě možná nikdy nebudu mít vlastní byt?“
Mlčela. Jen tiše popotahovala a dívala se do hrnku.
Vybavila se mi scéna z dětství: máma mě drží za ruku na dětském hřišti a slibuje, že mě nikdy nezklame. Teď jsem měla pocit, že se všechno obrátilo naruby.
„A co řekneš doktorovi? Že jsi místo operace byla u moře?“
„Já… já to nějak zvládnu. Třeba to ještě vydržím,“ špitla.
Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Věděla jsem, že máma nikdy nebyla zodpovědná s penězi. Táta jí vždycky všechno platil, po jeho smrti se zadlužila kvůli katalogovým hrncům a teď tohle.
„Mami, já už ti nemůžu věřit,“ řekla jsem tiše.
„Terezko, prosím…“
Zvedla jsem se a odešla do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a rozbrečela se. V hlavě mi běžely všechny ty účtenky, splátky a výčitky svědomí. Co mám dělat? Mám ji nechat být? Mám jí odpustit? Nebo ji donutit vrátit peníze?
Druhý den ráno jsem našla mámu v kuchyni. Seděla u stolu, před sebou otevřený kufr a v ruce fotku z dětství.
„Terezo,“ začala opatrně, „já vím, že jsem to pokazila. Ale já už prostě nemůžu žít jenom bolestí a čekáním na lepší časy.“
„A co já?“ vybuchla jsem. „Já mám žít s tím dluhem? Já mám zapomenout na vlastní život?“
„Já ti to vrátím… nějak…“
„Jak? Vždyť nemáš ani práci! Máš jenom ten směšný důchod!“
Máma sklopila hlavu. „Možná bych mohla prodat ten starý byt po babičce…“
„A kde budeš bydlet?“
Chvíli bylo ticho. Pak máma vstala a objala mě. „Promiň mi to všechno. Já už nevím, jak dál.“
Cítila jsem její slzy na rameni a najednou mě přepadl vztek i lítost zároveň. Vždycky jsem byla ta silná, ta zodpovědná. Ale kdo pomůže mně?
Od té chvíle mezi námi viselo napětí. Máma odjela na dovolenou – prý už je všechno zaplacené a nemá smysl to rušit. Já zatím každý den chodila do práce s pocitem zrady a beznaděje.
Když se vrátila, byla opálená a usměvavá jako nikdy předtím. „Bylo to nádherné,“ vyprávěla nadšeně sousedce paní Králové na chodbě. „Moře, slunce… člověk zapomene na všechny starosti.“
Já mezitím seděla doma s kalkulačkou a počítala splátky.
Jednou večer přišla za mnou do pokoje.
„Terezo… já vím, že jsi na mě naštvaná. Ale já tě mám pořád ráda.“
Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě nevěděla, co říct.
Teď je to měsíc od té chvíle. Máma začala chodit na brigádu do knihovny – prý aby mi aspoň trochu pomohla s půjčkou. Kyčel ji bolí dál, ale odmítá jít k lékaři.
Já pořád nevím, jestli jí dokážu odpustit.
Co byste udělali vy? Dá se vůbec taková zrada někdy napravit?