Můj muž mě opustil po třiceti letech: Zůstala jsem sama v prázdném domě a hledám smysl dál

„Odjíždím do Španělska. S Aničkou.“

Ta věta mi pořád zní v hlavě. Stála jsem u kuchyňské linky, v ruce nůž, krájela jsem okurky do salátu na večeři. V televizi běžely zprávy, venku pršelo, děti už dávno z domu. A on, Petr, můj muž, se najednou zastavil ve dveřích a řekl to tak klidně, jako by oznamoval, že zítra bude pršet. Ani se na mě pořádně nepodíval. Jenom stál, ruce v kapsách, a čekal na moji reakci.

„Cože?“ vydechla jsem. Nůž mi málem vypadl z ruky.

„Odjíždím do Španělska. S Aničkou,“ zopakoval pomalu, jako by mluvil s dítětem. „Už to tak dál nejde, Aleno. Potřebuju změnu.“

Anička. Ta Anička, co s námi jezdila na chalupu, co mi pomáhala s pečením cukroví na Vánoce. Ta Anička, která byla o deset let mladší než já a vždycky se smála jeho vtipům víc než kdokoliv jiný.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadl pod nohama. Třicet let společného života. Dvě děti, které jsme spolu vychovali. Dům, který jsme společně stavěli a opravovali. Tisíce večerů u televize, stovky hádek i usmíření. A teď? Jedna věta a všechno je pryč.

„A co já?“ zeptala jsem se tiše.

Petr pokrčil rameny. „Jsi silná ženská, Aleno. Zvládneš to.“

Pak si sbalil kufr a odešel. Bez slz, bez hádek. Jenom ticho zůstalo. Ticho a prázdnota.

První dny jsem jenom seděla v obýváku a koukala do zdi. Všude byly jeho věci – košile pověšené na židli, hrnek s nápisem „Nejlepší táta“, fotky z dovolených na poličce. Každá věc mě bodla do srdce jako nůž.

Moje dcera Jana mi volala každý večer. „Mami, nechceš přijet k nám? Aspoň na víkend?“

Ale já nemohla. Nedokázala jsem opustit ten dům, kde bylo všechno tak známé a zároveň tak cizí.

Začala jsem chodit do práce dřív než obvykle a vracela se později. V práci si všichni šeptali – Alena, ta co ji opustil manžel kvůli mladší. Všichni se tvářili soucitně, ale já cítila jenom stud a vztek.

Jednou večer jsem šla do sklepa pro brambory a našla tam Petrův starý svetr. Přitiskla jsem si ho k obličeji a rozbrečela se tak, jak už dlouho ne. Byla jsem vzteklá na něj, na Aničku i na sebe. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Proč jsem neviděla, že už mě nemiluje?

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem si zapisovala svoje pocity – vztek, smutek, samotu. Někdy jsem psala dopisy Petrovi, které jsem nikdy neposlala:

„Proč jsi mi to udělal? Co má ona, co já nemám? Byla jsem ti špatnou ženou?“

Jednou mi Jana přinesla vnoučka Filípka na hlídání. Seděli jsme spolu na koberci v obýváku a stavěli kostky.

„Babičko, proč jsi smutná?“ zeptal se mě najednou.

Usmála jsem se přes slzy: „Jen trochu unavená, broučku.“

Filípek mě objal kolem krku a já si uvědomila, že kvůli němu musím být silná.

Začala jsem chodit na procházky do parku. Tam jsem potkávala sousedku paní Novotnou – taky ji manžel opustil kvůli jiné ženě.

„To chce čas,“ řekla mi jednou u lavičky. „Ale věřte mi – bude líp.“

Nevěřila jsem jí tehdy ani slovo.

Jednoho dne mi přišel dopis od Petra ze Španělska. Psal, že je šťastný a že doufá, že i já najdu svůj klid.

Roztrhala jsem ten dopis na malé kousky a spláchla ho do záchodu.

Začala jsem malovat – vždycky jsem to chtěla zkusit, ale nikdy nebyl čas. Koupila jsem si barvy a plátna a celé večery malovala krajiny z dětství – louky u babičky v jižních Čechách, řeku Sázavu za chalupou.

Pomalu jsem začala cítit, že žiju pro sebe. Ne pro Petra, ne pro děti – ale pro sebe samotnou.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Mami, jsi v pořádku?“

A já poprvé po dlouhé době odpověděla upřímně: „Ano, Janičko. Myslím, že budu.“

Dnes už je to rok od chvíle, kdy Petr odešel. Ještě pořád to bolí – hlavně večer, když je dům tichý a prázdný. Ale už vím, že život nekončí jednou větou nebo jedním kufrem za dveřmi.

Občas si říkám: Proč se to muselo stát právě mně? Co bych udělala jinak? Ale možná právě teď začínám být konečně sama sebou.

A vy? Myslíte si, že je možné začít znovu i po padesátce? Co byste udělali na mém místě?