„Moje dědictví je lež“: Příběh zrady, která roztrhla naši rodinu

„To není možné! To prostě nemůže být pravda!“ křičela jsem do ticha bytu, kde ještě voněla mámina kolínská. Právě jsem dočetla závěť, kterou mi notářka paní Novotná podala s ledovým klidem. „Celý dům, úspory, chalupa v Orlických horách… všechno připadá Lucii?! A já? Já nic?“ Moje ruce se třásly a v očích mě pálily slzy. Lucie stála opodál, upřeně sledovala vzor na koberci a mlčela.

„Mami by tohle nikdy neudělala,“ šeptala jsem zoufale. Ale papír v mých rukou byl skutečný. Všechno, co jsme společně s mámou budovaly, co jsme opravovaly po tátově smrti, všechno připadlo Lucii. Té, která se posledních pět let skoro neukázala, protože žila v Praze a měla „svůj život“. Já zůstala doma v Hradci Králové, starala se o mámu, když jí začala selhávat paměť, chodila s ní po doktorech, vařila jí polévky a utírala slzy, když si nemohla vzpomenout na vlastní jméno.

„To není fér,“ vyhrkla jsem a podívala se na Lucii. „Ty víš, že jsem tu byla pro mámu každý den. Ty jsi přijela jednou za měsíc na kafe a teď dostaneš všechno?“

Lucie zvedla oči. „Já za to nemůžu. Měla jsem pocit, že máma… že tě má radši. Vždycky tě chválila. Možná mi to chtěla nějak vynahradit.“

„Vynahradit? A co já? Co moje roky péče? Co moje obětované sny?“ hlas se mi lámal a cítila jsem, jak se ve mně mísí vztek s bezmocí.

Notářka nás nechala o samotě. Sedly jsme si naproti sobě ke stolu, kde jsme jako děti hrávaly Člověče, nezlob se. Teď jsme obě byly ztracené.

„Myslíš, že to šlo změnit?“ zeptala se Lucie tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem. „Ale vím, že tohle naši rodinu zničí.“

Dny po pohřbu byly jako zlý sen. Lidé mi kondolovali, nosili koláče a říkali: „Byla to skvělá žena.“ Jenže já cítila jen prázdnotu a hořkost. Každý kout bytu mi připomínal mámu – její smích, její hádky s tátou o tom, jestli koupit novou lednici nebo jet na dovolenou do Krkonoš. Všechno to teď patřilo Lucii.

Začaly chodit dopisy od právníků. Lucie mi nabídla, že můžu v bytě zůstat „než si něco najdu“. To mě dorazilo. „Jako bych byla nějaký nájemník!“ vyjela jsem na ni. „Tohle byl můj domov!“

Začaly jsme se hádat o každou maličkost – o starý porcelán po babičce, o rodinné fotografie, dokonce i o máminy šperky. Každý předmět měl svůj příběh a já měla pocit, že mi někdo krade nejen věci, ale i vzpomínky.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a prohlížela si mámin deník. Našla jsem ho schovaný mezi knihami o zahradničení. Listovala jsem stránkami plnými poznámek o počasí, receptech a občasných úvahách o životě. Našla jsem zápis z loňského léta: „Jana je pořád se mnou. Nevím, co bych bez ní dělala. Ale Lucie je tak sama ve velkém městě… Snad jí jednou pomůžu.“

Zavřela jsem oči a snažila se pochopit máminu logiku. Proč mě tak potrestala? Nebo to byl akt lásky k Lucii? Byla jsem já ta silnější a ona potřebovala pomoct té slabší?

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. „Musíte si dovolit být naštvaná,“ říkala mi. „Ale musíte taky pochopit, že vaše máma měla své důvody.“

Jenže jak mám pochopit zradu? Jak mám odpustit sestře, která přijímá dědictví s pokrčením ramen?

Jednou večer mi Lucie zavolala: „Jano, já to nezvládám. Lidi mi píšou hnusné zprávy na Facebooku. Myslí si, že jsem tě okradla.“

„A není to pravda?“ zeptala jsem se ostře.

„Já to nechtěla! Já bych ti půlku dala… Ale právníci říkají, že to nejde jen tak přepsat.“

Mlčely jsme dlouho. Pak jsem řekla: „Možná bychom měly přestat bojovat o věci a začít bojovat za nás dvě.“

Začaly jsme spolu chodit na kávu do kavárny U Slunce – tam jsme jako děti jedly větrníky s mámou. Mluvily jsme o dětství, o tom, jak nás máma učila plést věnečky z pampelišek a jak nás táta bral na ryby.

Ale bolest nezmizela. Každý den jsem bojovala sama se sebou – mám odpustit? Mám žádat spravedlnost u soudu? Nebo mám prostě odejít a začít nový život?

Jednou ráno jsem stála před domem s kufrem v ruce. Lucie přišla ke mně: „Jano… nechci tě ztratit.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé po dlouhé době ucítila něco jako soucit.

„Ani já ne,“ řekla jsem tiše.

A tak tu stojím – mezi minulostí a budoucností. S pocitem zrady i naděje.

Řekněte mi – co byste udělali vy? Je rodina opravdu víc než majetek? Nebo jsou některé rány prostě příliš hluboké?