Máma mi ukradla šanci na nový život: Příběh zrady a odpuštění

„Mami, kde jsou ty peníze?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Ruce se mi třásly, v hlavě mi bušilo a žaludek se mi svíral úzkostí. Včera mi volali z nemocnice, že pokud do týdne nezaplatím zálohu na operaci páteře, ztratím termín, na který jsem čekala půl roku. Ale účet byl prázdný. Věděla jsem, že máma vybírala peníze z půjčky, kterou jsme si společně vzaly právě kvůli téhle operaci.

Máma stála u dřezu a myla hrnek od kafe. Ani se na mě nepodívala. „Potřebovala jsem si odpočinout,“ řekla tiše. „Všechno mě poslední dobou tak drtí…“

„Odpočinout? Za šedesát tisíc? Mami, to byly peníze na MOJI operaci! Já… já už nemůžu dál čekat! Bolí mě to každý den, nemůžu spát, nemůžu pracovat! Jak jsi to mohla udělat?“ hlas mi přeskočil a slzy se mi začaly kutálet po tvářích.

Máma konečně položila hrnek a otočila se ke mně. Vypadala unaveně, starší než kdy dřív. „Já vím, že jsem to neměla dělat. Ale já už prostě nemohla. Potřebovala jsem vypadnout. Všechno je na mně – táta odešel, ty jsi pořád nemocná… Já už nevěděla, co mám dělat.“

Zírala jsem na ni v šoku. „A co já? Co moje zdraví? To ti je jedno?“

„Není mi to jedno!“ vykřikla najednou. „Ale někdy mám pocit, že už nejsem člověk, jenom stroj na řešení problémů! Nikdo se mě neptá, jak mi je! Nikdo!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale nohy mě neposlouchaly. Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky – jak mě máma vodila po doktorech, jak jsme spolu plakaly nad výsledky vyšetření, jak jsme si slibovaly, že to zvládneme. A teď… teď mě zradila.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Volala jsem do nemocnice a prosila o odklad platby. Sestřička byla milá, ale neústupná: „Je nám to líto, slečno Novotná, ale pokud nezaplatíte do pátku, termín propadá.“

Večer přišla máma domů s igelitkou z Tesca. Položila ji na stůl a začala vybalovat rohlíky a jogurty. Mlčela jsem. Najednou řekla: „Měla bys vědět ještě něco.“

Podívala jsem se na ni s obavou. „Co zase?“

„Táta… táta se mi ozval. Prý by ti mohl pomoct s penězi.“

Zamrazilo mě. Táta nás opustil před deseti lety kvůli jiné ženě a od té doby jsme ho skoro neviděly. „A proč by to dělal?“

„Prý má výčitky svědomí,“ pokrčila rameny máma. „Ale já mu nevěřím.“

„A já už nevěřím nikomu,“ vydechla jsem.

Dny plynuly v napjatém tichu. Máma chodila do práce, já obvolávala známé a hledala možnosti půjčky nebo sbírky. Nikdo nám ale už nechtěl půjčit – dluhy jsme měly až nad hlavu.

Ve středu večer zazvonil telefon. Táta.

„Ahoj, Lucie,“ ozvalo se váhavě do sluchátka.

„Co chceš?“ zeptala jsem se ostře.

„Slyšel jsem o té operaci… Můžu ti poslat peníze. Ale musíme si promluvit.“

Nechtěla jsem ho vidět. Ale neměla jsem na výběr.

Sešli jsme se v kavárně na náměstí v Kolíně. Táta zestárl, měl šedivé vlasy a unavené oči. Položil přede mě obálku s penězi.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se.

„Protože jsem byl mizerný otec,“ řekl tiše. „A protože chci aspoň něco napravit.“

Vzala jsem obálku a rozplakala se přímo před ním.

Když jsem přišla domů, máma seděla u stolu a kouřila jednu cigaretu za druhou.

„Byl jsi za tátou?“ zeptala se.

Přikývla jsem.

„Dal ti peníze?“

Znovu přikývla.

Máma začala brečet. „Promiň mi to všechno… Já už nevím, jak dál.“

Objala jsem ji poprvé po dlouhé době.

Operace nakonec proběhla dobře. Ale vztah s mámou už nikdy nebyl stejný. Důvěra je jako porcelán – když praskne, už ji nikdy neslepíte úplně.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné odpustit někomu, kdo vás takhle zradil? A dá se vůbec ještě někdy věřit vlastní rodině?