Když se srdce rozbije, ale víra zůstane: Můj boj s bolestí a odpuštěním

„Jak jsi mohl?“ vydechla jsem, když jsem ho zahlédla na náměstí s jinou. Stála jsem za rohem u cukrárny, v ruce kelímek s kávou, a sledovala, jak se Martin směje na tu dívku s dlouhými tmavými vlasy. Bylo to jen pár dní po našem rozchodu – rozchodu, který jsem ani pořádně nepochopila. Prý potřebuje čas, prý je zmatený. A teď? Teď se zdálo, že je všechno jasné.

Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Chtěla jsem tam vběhnout a něco zakřičet. Místo toho jsem se otočila a šla domů. Cestou jsem si v duchu opakovala: „Nesmíš brečet, nesmíš brečet.“ Ale slzy přišly stejně, ještě než jsem došla ke dveřím našeho paneláku na Jižním Městě.

Doma mě čekala mamka. Poznala to na mně hned. „Co se stalo, Terezo?“ zeptala se tiše a pohladila mě po vlasech. Všechno ze mě vypadlo najednou – Martin, ta dívka, moje zlomené srdce i vztek, který mě spaloval zevnitř. Mamka mě objala a nechala mě vyplakat. „Vím, že to bolí,“ šeptala. „Ale věř mi, že časem to přebolí.“

Jenže já tomu nevěřila. Každý večer jsem usínala s myšlenkou na Martina a tu holku. Představovala jsem si je spolu, jak se smějí, drží za ruce, jak ji líbá. Žárlivost mě dusila jako těsný šátek kolem krku. Přestala jsem jíst, přestala jsem chodit mezi lidi. Kamarádka Jana mi psala zprávy: „Pojď ven! Potřebuješ přijít na jiné myšlenky.“ Ale já jen ležela v posteli a zírala do stropu.

Jednou večer přišla Jana ke mně domů. Sedla si ke mně na postel a řekla: „Terezo, takhle to dál nejde. Vím, že tě to bolí, ale musíš žít dál.“ Rozbrečela jsem se znovu. „Já nevím jak,“ vzlykala jsem. „Všechno mi připadá zbytečné.“

Jana mě objala a pak vytáhla z kabelky malý růženec. „Víš co mi pomáhá, když je mi nejhůř? Modlím se. Ne proto, že bych čekala zázrak, ale protože se aspoň na chvíli cítím klidněji.“ Podívala jsem se na ni překvapeně – nikdy jsme spolu o víře moc nemluvily. Ale v tu chvíli jsem byla ochotná zkusit cokoliv.

Začala jsem se modlit každý večer před spaním. Ne prosit o to, aby se Martin vrátil – spíš o sílu přežít další den bez něj. Postupně jsem si začala psát deník. Do něj jsem vylévala všechny své pocity – vztek, smutek i bezmoc.

Jednoho dne mi mamka navrhla: „Pojď se mnou do kostela.“ Nechtělo se mi, ale šla jsem. Seděla jsem v lavici pod vysokými klenbami svatého Mikuláše a poslouchala varhany. Najednou mi došlo, že nejsem sama – kolem mě seděli lidé s vlastními bolestmi a trápeními.

Po mši jsme šly s mamkou na čaj do kavárny U Dvou koček. Povídaly jsme si dlouho do noci. Mamka mi vyprávěla o svém prvním rozchodu – taky ji tehdy podvedli. „Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná,“ řekla tiše. „Ale pak přišel tvůj táta.“

Začala jsem pomalu znovu žít. Chodila jsem s Janou na procházky do Stromovky, začala jsem malovat akvarely a občas jsem si pustila oblíbené písničky od Lucie Bílé. Ale pořád to bolelo.

Jednoho dne mi Martin napsal zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Srdce mi poskočilo – možná se chce omluvit! Možná všechno napravíme! Sešli jsme se v malé kavárně u metra Háje. Martin vypadal nervózně.

„Terezo… chtěl bych ti říct, že mě to mrzí,“ začal tiše. „Nechtěl jsem ti ublížit. Prostě… stalo se to rychleji, než jsem čekal.“

Cítila jsem v sobě směs vzteku a smutku. „Proč jsi mi lhal?“ zeptala jsem se.

„Nechtěl jsem tě ztratit jako kamarádku,“ odpověděl.

V tu chvíli jsem pochopila, že už ho nechci zpátky. Že potřebuju odpustit hlavně kvůli sobě – abych mohla jít dál.

Doma večer jsem si sedla k oknu a dívala se na světla Prahy. Vzala jsem růženec do ruky a šeptala: „Bože, dej mi sílu odpustit.“

Uběhly týdny a bolest pomalu slábla. S Janou jsme začaly chodit na lekce jógy, s mamkou jsme pekly koláče a smály se u starých fotek. Jednou večer jsme seděly u televize a mamka řekla: „Jsem na tebe pyšná, Terezo.“

Dnes už vím, že i když se srdce rozbije na tisíc kousků, víra – ať už v Boha nebo v sebe sama – může být tím lepidlem, které nás zase spojí dohromady.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč musíme tolik trpět kvůli lásce? A opravdu dokážeme odpustit těm, kdo nám nejvíc ublížili? Co myslíte vy?