Když nemoc odhalila pravdu: Otcovství na hraně

„Tati, bolí mě břicho…“ Klára se kroutila na pohovce a já cítil, jak se mi stahuje žaludek. Byla středa večer, venku pršelo a v televizi běžely zprávy, které jsem stejně nevnímal. Jana, moje žena, nebyla doma už třetí den. Nezvedala telefon, nepsala. Jen ticho a prázdno.

„Neboj, zlatíčko, hned pojedeme do nemocnice,“ snažil jsem se zachovat klid, ale v hlavě mi hučelo. V autě jsem se díval do zpětného zrcátka na Klářin bledý obličej a přemýšlel, kde je Jana. Co se stalo? Proč odešla? Vždyť jsme byli normální rodina. Nebo jsem si to jen namlouval?

Na pohotovosti to šlo rychle. Lékařka, paní doktorka Novotná, byla mladá, ale působila jistě. „Potřebujeme udělat pár testů. Máte v rodině nějaké genetické onemocnění?“ zeptala se mě. Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nic takového.“

Odebrali Kláře krev a já čekal na chodbě. Všude kolem mě seděli lidé s dětmi, unavení rodiče, uplakané tváře. Najednou mě přepadla panika – co když je to něco vážného? Co když…

Za pár hodin přišla doktorka zpět. „Pane Dvořáku, potřebovali bychom i vaši krev pro srovnání.“ Neptal jsem se proč, prostě jsem souhlasil. Chtěl jsem jen, aby byla Klára v pořádku.

Druhý den ráno mi zazvonil telefon. „Pane Dvořáku, mohl byste přijít do nemocnice? Potřebujeme s vámi mluvit.“ Hlas doktorky byl vážný. Srdce mi bušilo až v krku.

V ordinaci seděla doktorka Novotná a vedle ní nějaký starší muž v bílém plášti. „Pane Dvořáku,“ začala opatrně, „výsledky testů ukazují, že nejste biologickým otcem Kláry.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. „To musí být omyl,“ vyhrkl jsem. „Jana… vždyť jsme spolu byli od střední školy…“

„Testy jsou jednoznačné,“ řekl ten starší lékař tiše.

Nevím, jak jsem se dostal domů. Seděl jsem v kuchyni, díval se na lednici polepenou Klářinými obrázky a měl pocit, že se mi rozpadl celý svět. Jana byla pryč, Klára nebyla moje dcera… Nebo byla? Vždyť jsem ji vychovával od narození.

Klára přišla do kuchyně v pyžamu. „Tati, kdy přijde máma?“ zeptala se tiše.

„Nevím, zlato,“ odpověděl jsem a cítil slzy v očích.

Další dny byly jako zlý sen. Volal jsem Janě snad stokrát. Nic. Nakonec jsem šel na policii nahlásit její zmizení. Policista Novák byl chápavý: „Stává se to častěji, než si myslíte… Ale většinou se vrátí.“

Ale Jana se nevrátila.

Začaly chodit dopisy od exekutorů – dluhy, o kterých jsem neměl tušení. Jana měla půjčky na své jméno i na společný účet. Všechno tajila. Sousedka paní Křížová mi jednou řekla: „Vaše žena poslední dobou chodila domů pozdě… často s nějakým mužem.“

Zhroutil jsem se. Měl jsem pocit, že celý můj život byla lež.

Jednou večer zazvonil zvonek. Za dveřmi stál muž kolem čtyřicítky s nervózním výrazem. „Jmenuju se Petr Havelka,“ představil se. „Potřebuju s vámi mluvit o Janě.“

Pozval jsem ho dál a nalil mu čaj. Petr chvíli mlčel a pak spustil: „S Janou jsme měli před patnácti lety krátký vztah… Nevěděl jsem, že je těhotná. Teď mi poslala dopis – prý je nemocná a možná už ji nikdy neuvidím.“

Ukázal mi dopis s Janiným písmem. Psal tam o tom, že už nemůže dál žít ve lži a že Klára je jeho dcera.

Seděli jsme naproti sobě a mlčeli.

„Co teď?“ zeptal se Petr tiše.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně.

Klára byla pořád moje dcera – alespoň v srdci. Ale jak jí to mám říct? Jak jí vysvětlit, že její máma odešla a její táta není její táta?

Začal jsem chodit k psychologovi. Potřeboval jsem to ze sebe dostat ven. Večer co večer jsem seděl u Klářiny postele a hladil ji po vlasech.

Jednou v noci se ke mně přitulila: „Tati, mám tě ráda.“

A já věděl, že ji neopustím.

Dnes je to rok od chvíle, kdy Jana zmizela. Klára ví pravdu – řekl jsem jí to opatrně za pomoci psycholožky. Plakala dlouho, ale pak mě objala: „Ty jsi můj táta navždy.“

Petr je teď součástí našeho života – pomalu si k sobě hledají cestu.

Někdy si říkám: Co je vlastně rodina? Je to krev, nebo láska? A kolik pravdy člověk unese?