Když mi Petr řekl, že odchází: Příběh ženy, kterou opustil manžel po třiceti letech

„Odcházím. S Hankou. Stěhuju se do Brna.“

Stála jsem u kuchyňské linky, v ruce nůž, krájela jsem okurky do bramborového salátu. Petr stál za mnou, ruce v kapsách, a jeho hlas byl klidný, skoro až lhostejný. Jako by mi oznamoval, že dneska přijde později z práce, ne že právě rozbíjí třicet let našeho společného života.

„Cože?“ vydechla jsem a nůž mi málem vypadl z ruky. V hlavě mi hučelo. Všechno se najednou zpomalilo. Slyšela jsem tikot hodin na zdi, kapky vody stékající z kohoutku a jeho dech.

„Já už takhle dál nemůžu, Aleno. Už dlouho to cítím. S Hankou je mi dobře. Chci začít znovu.“

Hanka. Jeho kolegyně z práce. Vždycky jsem si myslela, že je to jen kamarádka. Smáli se spolu na firemních večírcích, občas si psali zprávy. Nikdy mě nenapadlo, že by mezi nimi mohlo být něco víc. Věřila jsem mu. Po třiceti letech manželství přece člověk věří.

„A co děti? Co já?“ ptala jsem se tiše, skoro šeptem.

„Děti jsou dospělé. A ty… ty to zvládneš. Jsi silná.“

Ten večer jsem seděla v obýváku a dívala se na jeho prázdné křeslo. Všude kolem byly jeho věci – knížky na poličce, hrnek s nápisem Nejlepší táta na světě, který mu dala naše dcera Klára k padesátinám. Všechno najednou ztratilo smysl.

Dny plynuly jeden za druhým a já se snažila přežít. Ráno jsem vstávala do prázdného domu, kde ticho řezalo do uší. Děti volaly, ptaly se, jak mi je, ale já jim nechtěla přidělávat starosti. „Jsem v pohodě,“ lhala jsem do telefonu a utírala si slzy.

Jednou večer přišla Klára nečekaně domů. Sedla si ke mně na gauč a chytla mě za ruku.

„Mami, proč jsi mi to neřekla dřív? Táta… on… já tomu nerozumím.“

„Já taky ne,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Nevím, co mám dělat. Celý život jsem byla jeho žena, tvoje máma… A teď? Kdo vlastně jsem?“

Klára mě objala a já poprvé po dlouhé době cítila, že nejsem úplně sama.

Začaly chodit dopisy od právníka. Rozvodové papíry, dohady o majetek. Petr chtěl prodat dům – náš dům! – a rozdělit peníze napůl. Prý je to fér. Ale jak může být fér rozdělit třicet let života na dvě stejné části?

Jednou večer jsem seděla u stolu s papíry před sebou a přišla za mnou moje sestra Jana.

„Alčo, nesmíš se nechat zlomit,“ řekla rozhodně. „Ten dům je tvůj domov. Bojuj o něj.“

Ale já už neměla sílu bojovat. Každý kout toho domu mi připomínal Petra – jak maloval pokoj pro syna Tomáše, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví, jak jsme sedávali na terase s vínem a smáli se.

Jednou v noci jsem nemohla spát a šla jsem do kuchyně. Seděla jsem u stolu a dívala se do tmy. Najednou mi došlo, že už nejsem ta stejná Alena jako před měsícem. Něco ve mně umřelo – ale něco nového se rodilo.

Začala jsem chodit na procházky do lesa za městem. Dýchala jsem studený vzduch a snažila se najít sama sebe. Potkala jsem starou kamarádku ze školy, Martinu.

„Aleno! To snad není možné! Jak se máš?“

Chvíli jsme si povídaly a já jí všechno řekla. Martina mě pozvala na kávu a pak mě vzala mezi své přátele – lidi, kteří taky zažili rozvod nebo ztrátu blízkého člověka.

Postupně jsem zjistila, že nejsem jediná, komu se život rozpadl pod rukama. Každý měl svůj příběh, svou bolest i naději.

Jednoho dne mi volal Petr.

„Aleno… můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Byl nervózní, vypadal starší.

„Chtěl bych se omluvit,“ začal tiše. „Vím, že jsem ti ublížil.“

Dívala jsem se na něj a poprvé necítila vztek ani smutek. Jen lítost – nad tím vším promarněným časem, nad tím, jak jsme si přestali rozumět a nevšimli si toho.

„Přeju ti štěstí,“ řekla jsem nakonec a myslela to upřímně.

Dnes už vím, že život nekončí jedním rozchodem ani zradou. Pořád je tu nový den, nové možnosti. Naučila jsem se být sama sebou – nejen manželkou nebo matkou.

Někdy večer sedím na terase s hrnkem čaje a dívám se na hvězdy.

Přemýšlím: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Proč máme pocit, že bez muže nejsme nic? A kdy konečně začneme žít pro sebe?