Když jsem se konečně stala mámou: Boj mezi láskou a rozumem

„Ivano, už zase mu dáváš čokoládu před večeří? Vždyť jsme se domluvili, že tohle dělat nebudeš!“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ostrý břit. Stála jsem u linky, v ruce malý kousek Studentské pečeti, a Filip na mě upíral ty svoje velké hnědé oči plné očekávání. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce svírá.

„Je to jenom kousek, Tomáši,“ snažila jsem se šeptem obhájit, ale věděla jsem, že už zase ustupuji. Filip se usmál a běžel do obýváku. Tomáš si povzdechl a odešel za ním. Zůstala jsem sama v kuchyni, s pocitem viny, který mě poslední roky neopouští.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít dítě tak pozdě. Vždycky jsem chtěla být mladá máma, běhat s kočárkem po Letné, smát se s ostatními maminkami na hřišti. Ale roky plynuly a já pořád jen sledovala, jak kamarádky rodí jedno dítě za druhým. Každý neúspěšný pokus, každé zamračené slovo doktora, každé „možná příště“ mě bodalo do duše. Když mi bylo třicet osm a konečně jsem držela Filipa v náručí, přísahala jsem si, že mu nikdy nic neodepřu.

Jenže teď mám pocit, že jsem to přehnala. Filip je můj svět. Když ho vidím smát se, když mě obejme kolem krku a šeptá „maminko“, zapomínám na všechny zákazy a pravidla. Jenže Tomáš to vidí jinak. „Rozmazluješ ho, Ivano. Nechceš, aby z něj vyrostl rozmazlený spratek, ne?“ říká mi často. A já nevím, co odpovědět.

Moje máma mi volá každý týden. „Ivanko, musíš být přísnější. Já tě taky nenechala dělat všechno, co jsi chtěla.“ Vím, že má pravdu. Ale když slyším Filipa plakat, když něco nedostane, mám pocit, že mu tím ubližuji. Jako bych mu chtěla vynahradit všechny ty roky čekání.

Jednoho dne přišla tchyně na návštěvu. Přinesla domácí koláč a hned ve dveřích začala: „Filipku, pojď ke mně! A co školička? Posloucháš maminku?“ Filip se schoval za mě a mlčel. Tchyně se na mě podívala tím svým pohledem – směs soucitu a odsudku. „Ivano, děti potřebují řád. Musíš být důsledná.“

Ten večer jsme s Tomášem seděli u stolu a hádali se tiše, aby Filip neslyšel. „Já vím, že jsi na něj čekala dlouho,“ řekl Tomáš unaveně. „Ale nemůžeš mu dovolit všechno.“

„Já vím,“ šeptla jsem. „Ale bojím se… Bojím se, že když budu přísná, nebude mě mít rád.“

Tomáš si povzdechl a vzal mě za ruku. „To není pravda. Děti potřebují hranice. Jinak budou nešťastné.“

V noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem o tom všem – o svém dětství v paneláku na Jižním Městě, o tom, jak mě máma nikdy nepohladila jen tak pro nic za nic. O tom, jak jsem si vždycky přála cítit bezpodmínečnou lásku. Nechci být jako ona… Ale nechci ani zničit Filipa svou slabostí.

Ráno jsem šla s Filipem na hřiště. Seděla tam skupinka maminek a povídaly si o tom, jak jejich děti zlobí nebo jak je těžké je vychovávat. Přisedla jsem si k nim a chvíli poslouchala.

„Já už nevím,“ povzdechla si jedna z nich – Petra z vedlejšího domu. „Když na něj zvýším hlas, mám pak výčitky celý den.“

„To znám,“ přidala se další – Monika. „Ale když povolím, začne si dělat co chce.“

Najednou jsem pochopila, že v tom nejsem sama. Že nejsem jediná máma na světě, která balancuje mezi láskou a disciplínou.

Doma jsem si sedla k Filipovi na koberec a podívala se mu do očí. „Filípku,“ začala jsem opatrně, „víš, že tě mám moc ráda? Ale někdy ti budu muset říct ne.“

Filip se zamračil. „Proč?“

„Protože chci, abys byl šťastný i když budeš velký.“

Objal mě kolem krku a já cítila slzy v očích.

Večer přišla máma na návštěvu. Seděly jsme spolu u čaje a já jí všechno řekla – o svých pochybnostech i strachu.

„Ivanko,“ řekla tiše máma a poprvé po letech mě pohladila po ruce. „Nikdo není dokonalý rodič. Důležité je snažit se.“

A tak každý den zkouším najít rovnováhu mezi láskou a rozumem. Někdy selžu a někdy se mi to povede.

Možná nikdy nebudu ta dokonalá máma z časopisů. Ale snažím se být tou nejlepší pro Filipa.

A někdy večer si sama pro sebe položím otázku: Je možné milovat dítě až příliš? Nebo je právě ta láska to jediné správné?