Jmenuji se Snježana a svého syna Davida jsem porodila až ve čtyřiceti letech. Ve snaze mu dát vše, co jsem sama nikdy neměla, jsem ho rozmazlila a teď sleduji, jak se ode mě vzdaluje, plný sobectví a nevděku. Každá naše hádka mě bolí víc než ta předchozí a já se ptám, jestli jsem ho vůbec dokázala milovat správně.
Jmenuji se Ivana a po letech marného snažení jsem ve svých osmatřiceti letech porodila syna Filipa. Každý den zápasím s pocitem viny, že ho příliš rozmazluji, zatímco můj muž Tomáš a zbytek rodiny mě kritizují, že mu tím škodím. Tato zpověď je o hledání rovnováhy mezi bezmeznou mateřskou láskou a nutnou disciplínou, o strachu, odsudcích i každodenních bojích pozdního mateřství.
Mít dítě ve 40 a nerozmazlovat ho je nemožné. Zeptejte se jakéhokoli rodiče, který se rozhodl mít dítě později v životě, a určitě vám to potvrdí. Tak to prostě chodí, ale můj manžel a já jsme s tím nemohli nic dělat. Snažili jsme se o dítě, ale neměli jsme štěstí. Ani o tom nechci mluvit. Teď čelíme důsledkům našich činů.
Ve věku 47 let se Kateřina a její manžel, Branislav, dozvěděli, že čekají další dítě. Jejich dva starší synové, Evžen a Kamil, už si budovali své vlastní životy, přičemž Evžen se nedávno oženil. Zpráva o pozdním přírůstku do rodiny byla přijata smíšeně, což odhalilo složitost lidského úsudku a nepředvídané výzvy, které před nimi stály.