Když je mateřství pozdě: Příběh o lásce, vině a ztracené důvěře

„Davide, už zase jsi nechal ty boty uprostřed chodby! Kolikrát ti to mám říkat?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do bytu. Bylo už po osmé večer, v práci jsem zůstala déle kvůli uzávěrce a těšila se aspoň na trochu klidu. Místo toho mě přivítal nepořádek a syn, který seděl u počítače s nasazenými sluchátky a ani se neotočil.

„Mami, nech mě být! Mám teď zápas s klukama,“ odsekl, aniž by sundal sluchátka. V tu chvíli jsem měla chuť křičet nebo brečet – možná obojí najednou. Vždycky jsem si představovala, že až budu mít dítě, budeme si blízcí. Že budu ta máma, která rozumí, podporuje, je kamarádka. Jenže realita byla jiná. David byl jedináček, přišel na svět pozdě, když už jsem dávno přestala doufat. Chtěla jsem mu dát všechno – nové kolo, nejlepší školu, letní tábory u Máchova jezera, dokonce i ten počítač, na kterém teď trávil celé dny.

Možná jsem mu toho dala až moc. Možná jsem mu nedala to nejdůležitější – hranice. „Davide, prosím tě, aspoň ty boty si ukliď. Jsem unavená a potřebuju si sednout.“

„Vždyť to můžeš udělat sama! Stejně to vždycky uděláš,“ zasmál se posměšně. Ta věta mě bodla do srdce. Vzpomněla jsem si na svoji mámu – přísnou, ale spravedlivou ženu z Ostravy, která by mi za takovou drzost dala facku. Já jsem ale nikdy nedokázala být tvrdá. Možná proto, že jsem Davida měla až ve čtyřiceti a bála se o něj přijít.

Když byl malý, byla jsem na něj pyšná. Chodil na klavír, měl samé jedničky, učitelky ho chválily. Ale jak rostl, začal se měnit. Stal se z něj uzavřený puberťák, který mi neříká nic o svých pocitech ani o tom, co ho trápí. Když se pohádáme – a hádáme se často – zavře se do pokoje a já slyším jen tlumenou hudbu nebo smích z jeho sluchátek.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. „Snježano,“ říkala jsem si v duchu, „proč tě tvůj vlastní syn nemá rád? Proč tě potřebuje jen tehdy, když něco chce?“

Začala jsem si všímat i toho, jak mě vnímá okolí. Kolegové v práci mi záviděli – „Máš jedináčka, můžeš mu dát všechno!“ Ale nikdo neviděl tu samotu doma. Nikdo neviděl ty tiché večery, kdy David ani nevyleze z pokoje na večeři.

Jednoho dne přišel domů později než obvykle. Bylo už po desáté a já seděla v obýváku s mobilem v ruce, připravená volat policii. Když konečně přišel, byl cítit cigaretami.

„Kde jsi byl? Víš vůbec, kolik je hodin?“ vyjela jsem na něj.

„U Tomáše. Děláš z toho drama zbytečně,“ protočil oči.

„A co cigarety? Kouříš snad?“

„To je moje věc!“ odsekl a práskl dveřmi od pokoje.

Seděla jsem tam dlouho do noci a přemýšlela o tom, jak moc jsme se sobě vzdálili. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním domě. Druhý den ráno jsme spolu nemluvili vůbec.

Začala jsem hledat rady na internetu – články o výchově puberťáků, diskuse na Modrém koníkovi i rozhovory s psycholožkami v časopisech pro ženy. Všude psali o důslednosti a lásce zároveň. Ale jak mám být důsledná teď, když už je skoro dospělý? Jak mám napravit roky rozmazlování?

Jednou večer přišla moje sestra Jana na návštěvu. Seděly jsme u stolu a já jí všechno vyprávěla.

„Víš,“ řekla tiše Jana, „možná bys měla začít u sebe. Přestat mu všechno usnadňovat. Nechat ho nést důsledky svých činů.“

„Ale co když ho tím ztratím úplně?“ zašeptala jsem.

Jana mě pohladila po ruce: „Možná ho tím konečně získáš zpátky.“

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Další den ráno jsem Davida vzbudila dřív než obvykle.

„Davide,“ řekla jsem pevně, „dneska si uklidíš pokoj sám. A pokud nebude uklizeno do večera, nebude počítač.“

Podíval se na mě překvapeně – asi poprvé v životě slyšel takový tón.

„To nemyslíš vážně,“ zamumlal.

„Myslím to naprosto vážně.“

Celý den byl doma dusno. Večer přišla hádka – křičel na mě, že ho nemám ráda, že mu ničím život. Já brečela a měla chuť to vzdát. Ale vydržela jsem.

Druhý den ráno byl pokoj uklizený. Počítač zůstal na stole.

Začali jsme spolu víc mluvit – nejdřív opatrně, pak otevřeněji. Bylo to těžké a bolestivé. Musela jsem se naučit říkat ne a stát si za svým. Musela jsem přijmout fakt, že láska není jen o dávání věcí.

Dnes je David už skoro dospělý. Má své chyby i přednosti. Náš vztah není dokonalý – hádáme se pořád, ale už spolu umíme i mluvit.

Někdy večer sedím v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlím: Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych něco jinak? Naučila bych se být matkou dřív? Nebo je každý vztah matky a syna stejně složitý? Co myslíte vy? Máte podobnou zkušenost?