Dům, který nás rozdělil: Jak dědictví zničilo naši rodinu

„Takže ty si opravdu myslíš, že ti ten dům patří víc než mně?“ Tomášův hlas se třásl vztekem a jeho oči byly zarudlé, jestli od slz nebo od nevyspání, to jsem nedokázal poznat. Seděli jsme u stolu v kuchyni našeho rodinného domu v Pardubicích, kde jsme oba vyrůstali, a mezi námi se vznášela tíha otcovy smrti. Maminka seděla v rohu, ruce složené v klíně, a dívala se do prázdna.

„Tati by si přál, abychom drželi spolu,“ zašeptal jsem, ale Tomáš mě přerušil: „Tati by si přál, abys nebyl sobec!“ Jeho slova mě bodla hlouběji než bych čekal. Vždycky jsme byli dva bratři proti světu, ale teď jsme stáli proti sobě.

Všechno začalo před měsícem, když nám notář přečetl otcův závěť. Dům odkázal mně – prý proto, že jsem se o něj poslední roky staral, když byl nemocný. Tomáš žil v Praze, měl vlastní život, ale tohle rozhodnutí ho zlomilo. „Vždyť je to i můj domov! Jak můžeš přijmout něco, co nám oběma patří?“ vyčítal mi znovu a znovu.

První týdny po pohřbu byly plné ticha a napětí. Maminka se snažila udržet klid, vařila nám oběma oblíbené jídlo, ale u stolu jsme mlčeli. Každý pohled byl obviněním. Jednou večer jsem slyšel Tomáše, jak telefonuje s tetou Lídou: „On si myslí, že je lepší syn jen proto, že tu zůstal. Ale já jsem taky jeho syn!“

Začaly hádky o každou maličkost – o staré fotografie, o otcovy knihy, dokonce i o to, kdo bude sekat zahradu. Tomáš mi vyčítal, že jsem se nikdy neptal, co chce on. Já jsem mu zase připomínal, že poslední roky se o tátu nezajímal. „To není pravda! Jen jsem nemohl být pořád tady, měl jsem práci!“ bránil se.

Jednoho dne přišel s návrhem: „Dům prodáme a peníze si rozdělíme.“ Maminka se rozplakala: „Tohle je náš domov, nemůžete ho jen tak prodat!“ Tomáš se na mě podíval s nenávistí: „Jestli je dům jen tvůj, pak jsme skončili.“ A odešel. Dveře za ním práskly tak silně, že se v polici zachvěly skleničky.

Od té doby jsme spolu nemluvili. Maminka se uzavřela do sebe, chodila po domě jako stín. Já jsem se snažil udržet všechno pohromadě – opravoval plot, sekal trávu, staral se o zahradu, ale dům byl najednou prázdný. Každý kout mi připomínal dětství, společné Vánoce, otcův smích. Teď tu byl jen smutek a ticho.

Jednou jsem našel Tomáše sedět na lavičce před domem. „Proč jsi přišel?“ zeptal jsem se tiše. „Chtěl jsem se jen podívat… jestli jsi šťastný,“ odpověděl. „Nejsem,“ přiznal jsem. „A ty?“ Zavrtěl hlavou. „Nenávidím tě za to, co se stalo. Ale ještě víc nenávidím sám sebe, že jsem to nechal zajít tak daleko.“

Seděli jsme vedle sebe a mlčeli. Chtěl jsem mu říct, že mi chybí, že bych vyměnil dům za jeho úsměv, ale slova mi uvízla v krku. „Myslíš, že nám táta odpustí?“ zeptal se najednou. „Nevím. Ale vím, že by nechtěl, abychom se kvůli němu nenáviděli.“

Od té chvíle jsme se začali vídat častěji, ale nic už nebylo jako dřív. Dům zůstal můj, ale rodina už nikdy nebyla celá. Maminka zemřela o rok později a Tomáš se odstěhoval do Brna. Občas si napíšeme, ale mezi námi je propast, kterou nejde překročit.

Někdy v noci sedím v prázdném obýváku a přemýšlím: Stálo to za to? Může jeden dům opravdu rozdělit rodinu? Nebo jsme byli rozdělení už dávno a jen jsme to nechtěli vidět? Co byste udělali vy na mém místě?