Dala jsem mámě záchranný přístroj, ale sestra mi ho vzala: Jak nás manipulace roztrhala

„To je fakt bomba! Podívej, co mi máma dala k narozeninám!“ slyším hlas své sestry Jitky, když procházím kolem obýváku naší chalupy v Jizerských horách. V ruce drží ten chytrý zdravotní přístroj, který jsem před týdnem s láskou koupila mamince k jejím sedmdesátinám. Přístroj, který mě stál polovinu výplaty a několik probdělých nocí hledání toho nejlepšího, protože maminka má vysoký tlak a poslední dobou se jí dělá špatně.

Zastavím se ve dveřích a chvíli jen poslouchám. Jitka se směje a chlubí se před naší sestřenicí Lenkou: „Stálo to prý skoro osm tisíc! Máma říkala, že mi to dá, protože já to víc využiju, když jsem pořád ve stresu.“

Cítím, jak mi v hrudi narůstá horko. Všechno se ve mně vaří. Vždyť jsem to byla já, kdo mamince vysvětloval, jak přístroj funguje, kdo jí ho nastavil a slíbil, že jí budu každý týden kontrolovat výsledky. Proč by ho najednou dala Jitce? A proč mi o tom nikdo nic neřekl?

Vcházím do místnosti a snažím se ovládnout hlas: „Jitko, to je ten přístroj, co jsem koupila mámě. Proč ho máš ty?“

Jitka se na mě podívá s hraným údivem: „No, máma říkala, že ho nepotřebuje, že je to moc složité. A že já ho využiju líp, když mám ty migrény.“

Maminka sedí v křesle a dívá se do země. Vypadá provinile, ale mlčí. Lenka se rychle zvedne a vytratí se z místnosti. Zůstáváme tam jen my tři a mezi námi visí ticho těžké jako olovo.

„Mami, proč jsi mi nic neřekla?“ ptám se tiše, ale v hlase mi zní výčitka.

Maminka se konečně podívá nahoru. „Já… Jitka říkala, že by jí to pomohlo. A já… nechtěla jsem dělat rozbroje. Myslela jsem, že to nebude vadit.“

Cítím, jak mi do očí stoupají slzy. „Ale mami, vždyť jsi ten přístroj potřebovala ty! Máš vysoký tlak, pamatuješ? Kvůli tobě jsem ho kupovala, ne kvůli Jitce.“

Jitka protočí oči: „No tak, vždyť je to jen věc. Ty jsi vždycky taková citlivka. Máma to nepotřebuje, stejně by to neuměla používat.“

V tu chvíli mi dojde, že nejde jen o přístroj. Jde o všechno, co se mezi námi vleklo roky. O to, jak Jitka vždycky uměla mámu přesvědčit, že ona je ta chudinka, která potřebuje víc pozornosti. O to, jak já byla ta zodpovědná, která všechno zařídí, ale nikdy si nestěžuje.

Vzpomínám si na dětství. Jak Jitka rozbila mámin oblíbený hrnek a já dostala vynadáno, protože jsem prý měla dávat pozor. Jak jsem na gymplu potají doučovala Jitku matematiku, aby nepropadla, a ona pak všude vyprávěla, že to zvládla sama. Jak jsem byla ta „hodná dcera“, která nikdy nezlobí – a proto se na mě zapomínalo.

„To není fér,“ zašeptám. „Vždycky dostaneš, co chceš. A já mám být ta rozumná, co všechno přejde.“

Maminka se zvedne a přijde ke mně. Položí mi ruku na rameno: „Promiň, Alenko. Nechtěla jsem ti ublížit. Já… já už někdy nevím, co je správné.“

Jitka se ušklíbne: „No tak, nebuďte melodramatické. Já ten přístroj klidně vrátím, když je to takový problém.“

„To není o přístroji!“ vybuchnu konečně. „Jde o to, že máma potřebuje péči a ty ji vždycky nějak přesvědčíš, že ty jsi důležitější! Já už toho mám dost.“

V tu chvíli se rozpláču naplno. Maminka mě obejme, ale cítím mezi námi propast. Jitka se otočí na podpatku a odejde z místnosti.

Ten večer nemůžu usnout. Přemýšlím o tom, jak jsme se s Jitkou odcizily. Kdy se to stalo? Kdy jsme přestaly být sestry a staly se soupeřkami? Proč mám pocit, že musím pořád bojovat o máminu lásku?

Druhý den ráno najdu přístroj položený na kuchyňském stole. Vedle něj leží lístek: „Vezmi si ho zpátky. Jitka.“

Maminka sedí u okna a dívá se ven na mlhu nad lesem. Přisednu si k ní.

„Mami, já už nevím, jak dál,“ řeknu tiše.

Maminka mě pohladí po ruce: „Já taky ne, Alenko. Ale nechci, abyste se kvůli mně hádaly.“

„To není jen kvůli tobě,“ povzdechnu si. „My dvě s Jitkou… už si asi nikdy nebudeme blízké.“

Maminka mlčí. Vím, že ji to bolí stejně jako mě.

Dny plynou a vztahy mezi mnou a Jitkou zůstávají napjaté. Přístroj zůstává doma u maminky a já jí každý týden pomáhám s měřením tlaku. Ale pokaždé, když přijde Jitka na návštěvu, cítím v sobě starou křivdu.

Někdy přemýšlím: Je možné odpustit někomu, kdo vás celý život manipuluje? Nebo je lepší chránit si vlastní srdce a přijmout, že některé vztahy prostě nejdou zachránit?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší bojovat za spravedlnost v rodině, nebo raději ustoupit kvůli klidu?