Cizí žena na chodníku a tajemství mé matky: Když dobrota narazí na minulost

„Pane, prosím vás, pomozte mi…“ ozvalo se chraplavě za mými zády. Prudce jsem se otočil. Na chodníku před obchodem s potravinami v Nuslích seděla starší žena, třásly se jí ruce a v očích měla paniku. Lidé kolem jen spěchali dál, ale já jsem se zastavil. „Jste v pořádku?“ zeptal jsem se a podal jí ruku. Byla bledá, zpocená a sotva popadala dech. Pomohl jsem jí vstát a posadil ji na lavičku. „Zavolám záchranku?“ navrhl jsem. Zavrtěla hlavou. „To přejde… jen… děkuju.“

Tehdy jsem ještě netušil, že tímhle gestem začíná příběh, který převrátí můj život naruby.

Jmenuji se Tomáš Novotný, je mi třicet dva a žiju s mámou v paneláku na Spořilově. Táta nás opustil, když mi bylo deset, a máma od té doby nikdy nebyla stejná. Pracovala jako zdravotní sestra, dřela od rána do večera, ale nikdy si nestěžovala. Jen někdy v noci jsem slyšel, jak pláče do polštáře.

Ten den jsem se vrátil domů později než obvykle. Máma seděla u stolu a loupala brambory na večeři. „Kdes byl tak dlouho?“ zeptala se bez zájmu. Vyprávěl jsem jí o ženě na ulici – jak byla zmatená, jak jsem jí koupil vodu a čekal s ní, dokud se nevzpamatovala. Máma ztuhla. Brambora jí vypadla z ruky a kutálela se po podlaze.

„Jak vypadala?“ zeptala se tiše.

Popisoval jsem jí šedivé vlasy, vrásčitou tvář a zelený kabát. Máma zbledla jako stěna. „To nemůže být ona…“ zašeptala.

„Kdo?“

Mlčela. Pak vstala, šla do ložnice a zabouchla za sebou dveře.

Celý večer jsem přemýšlel, co se děje. Máma byla vždycky uzavřená, ale tohle bylo jiné. V noci jsem ji slyšel vzlykat hlasitěji než kdy dřív.

Dny plynuly, ale máma byla jako tělo bez duše. Jednoho večera jsem ji našel sedět u starého alba s fotkami. „Tomáši… musím ti něco říct,“ začala roztřeseným hlasem.

Vyprávěla mi o době před dvaceti lety. Pracovala tehdy v nemocnici na Karlově náměstí. Měla kamarádku – Janu Procházkovou. Byly jako sestry, dokud Jana nezačala mámě závidět rodinu a štěstí. Jednoho dne mámě někdo anonymně poslal fotky táty s jinou ženou. Máma se zhroutila, táta odešel a Jana zmizela z jejího života.

„Až později jsem zjistila, že to byla ona,“ šeptala máma. „Zničila mi život ze závisti.“

V tu chvíli mi došlo, že žena na ulici byla právě Jana Procházková.

Celé dny jsem byl jako omráčený. V hlavě mi vířily otázky: Proč právě já musel té ženě pomoci? Co mám dělat? Mám jí říct pravdu? Máma byla čím dál víc uzavřená, odmítala jíst i mluvit.

Jednou večer jsem šel do obchodu a znovu ji uviděl – Janu Procházkovou. Seděla na lavičce před domem a dívala se do prázdna. Chtěl jsem projít kolem, ale ona mě poznala.

„Vy jste ten mladík z minule…“ usmála se smutně.

„Ano,“ odpověděl jsem chladně.

Chvíli mlčela, pak se rozplakala. „Vím, kdo jste… Vím, co jsem udělala vaší matce…“

Byl jsem v šoku. „Proč jste to udělala?“ vyhrkl jsem.

„Byla jsem hloupá a nešťastná,“ šeptala Jana. „Chtěla jsem to, co měla vaše matka – lásku, rodinu… Ale místo toho jsem všechno zničila.“

Stál jsem tam a nevěděl, co říct. Chtěl jsem křičet, chtěl jsem ji nenávidět – ale místo toho jsem cítil jen prázdnotu.

Doma byla máma ještě bledší než obvykle. „Potkal jsem Janu,“ řekl jsem tiše.

Máma zavřela oči a rozplakala se.

Další týdny byly jako zlý sen. Máma odmítala vyjít z bytu, Jana sedávala každý den na lavičce před domem a já byl rozpolcený mezi soucitem a vztekem.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřel jsem – stála tam Jana s kyticí fialek v ruce.

„Můžu s vaší maminkou mluvit?“ prosila.

Nechtěl jsem ji pustit dovnitř, ale máma ji slyšela a vyšla ke dveřím.

„Jano…“ zašeptala máma.

Obě ženy stály tváří v tvář po dvaceti letech. Jana padla na kolena: „Odpusť mi… Prosím…“

Máma mlčela dlouho. Pak jen řekla: „Tohle už nejde vrátit.“

Jana odešla a už jsme ji nikdy neviděli.

Máma se pomalu začala uzdravovat – možná proto, že konečně mohla říct pravdu nahlas. Já ale pořád nevím: Udělal jsem správně, že jsem Janě pomohl? Nebo bych měl chránit mámu za každou cenu?

Někdy v noci přemýšlím: Je možné odpustit člověku, který vám zničil život? Co byste udělali vy na mém místě?